Sedm a půl vyvolených

XXII

Po snad celé věčnosti se Arlyn s Reignem dostali do úzké chodby a už podezřele dlouho neodbočili. Arlyn si však po nějaké době všiml malého svitu na jejím konci. Byl to opravdu jen jemný jas. Jako slabá hvězda, ale čím byli blíž, tím záře sílila a zvětšovala se. Po nějaké době když už šel rozpoznat její tvar, si Arlyn všiml, že je dokonale kulatá. Měl tendenci stále zrychlovat. I přes obavy a strach z neznámého, ho kruh stále více zajímal- až fascinoval.
Když se konečně dostali až na konec, Reign bez jakéhokoli zpomalení či zrychlení pokračoval dál ke kruhu. Jakmile se ho dotkl kruh ho vsál do sebe a mnich za pár vteřin zcela zmizel. Arlyn věděl, že by měl udělat to samé. Zrovna se mu nechtělo, ale když se otočil a spatřil temnotu za se bou, představil si všechny ty chodby, definitivně se rozhodl zavřel oči a vkročil do kruhu.
Po chvíli, když už si byl jistý, že zcela prošel ucítil závan teplého větru. Otevřel oči. Pálily ho tak že skoro nic neviděl. Nejdříve rozeznával jen značnou záři. Když mu ale přestaly slzet oči spatřil něco neuvěřitelného. Všude bylo až moc zeleno. Jako ve snu. Nebyla to ta obyčejná zelená kterou vidíte pokaždé když se rozhlédnete kdekoli v přírodě. Byla to šťavnatá mechová zelená kterou je možno zahlédnout v podvečer při západu slunce, kdy se vám jeho teplo rozlévá po zádech a stéká po krku. Taková zelená, která je blízko prosvětlených mokřadů. Takovou zelenou ještě Arlyn neviděl. A všude byl pohyb. Pobíhala zde a skákala neuvěřitelná zvířata.