Sedm a půl vyvolených

XIII

Všichni tam stáli a upřeně ho sledovali. Pravděpodobně se od něj čekala odpověď. Nějaké vroucné vyjádření díků nebo něco takového, ale on nevěděl co říct a tak nechal vykypět svou zuřivost, strach a nechápavost.
Začala na ně všechny křičet:,, Proč jste mě sem dostali, proč nemůžete mučit někoho jiného, já chci spát, nechte mě je slabost neříc že jste nepřítel, vy jste všichni k ničemu a proto mě pusťte!" Vychrlil ze sebe skoro na jeden dech. Ani nepřemýšlel co říká jen ze sebe nechal vyprchat všechno napětí z posledních dnů. Jakmile to dořekl hned se cítil lépe a uvolněněji. Tentokrát vystoupil z davu jiný, byl o kousek nižší než  ten předtím ale kdyby vedle sebe nestáli Arlyn by si toho nevšiml. Klidným hlasem, jakoby se nic nestalo začal na něj mluvit:,, nechtěli jsme tě zatěžovat dokonce ani naše jména jsme ti neřekli." Tahle věta přišla Arlynovi přímo ironická. ,,Na spaní teď budeš mít času dost. Jsme tvoji přátelé a no...třeba si názor na nás během našeho společného pobytu tady opravíš. A pustit Tě nemůžeme, protože už jsi toho viděl příliš mnoho." Pak se konečně ozval Byrne:,, Pojď se mnou odvedu tě do tvého pokoje." Pak spěšně vyšel ven a Arlyn vyběhl za ním. Ostatní tam zůstali a začali tlachat. Arlyn ještě během cesty uslyšel něco jako ,,moc drzý" nebo,,hodně učit" a podobně.
Když vyšli těmi zvláštními dveřmi z místnosti ven, Arlyn zjistil, že jsou někde ve skalách. Místnost byla vlastě zezhira vyvrtaná skála a z venku byla výborně maskovaná. Byrneho vedl po úzké cestičce, která byla četným používáním značně vychozená. Pak však došli k holé skále. Tentokrát se však neobjevily dveře. Byrne zapískal a po chvíli se ze skály svezl obrovský pevný pletený koš tažený kladkou.
Byrne do něj vlezl a Arlyn po jeho příkladu také. Postupně je kladka vezla nahoru po stěně skály. Spoustukrát si Arlyn myslil, že už ta nepříjemná jízda musí končit, pokaždé, když uviděl větší sedlo. Jeli však stále dál. Stoupali stále výš a výš a zastavili až nad mraky. Vršek skály byl v mlhavém oparu, proto Arlyn pořádně neviděl kam je vtáhli. Byl to však nějaký velký otvor ve skále. Za Byrnem vylezl z koše a ocitl se v tmavé jeskynní místnosti. Byrne vyšel nějakým malým otvorem do dál a Arlyn pokračoval za ním. Byla to nízká úzká a dlouhá chodba. Museli svižným tempem jít asi půl hodiny různými zatáčkami a občas i rozcestím, než se dostali nakonec. Arlyn konečně uviděl světlo, jež ho zaštípalo v očích.

Ani nevim co k tomu říct... tak jenomať se líbí.
-Háňa