Sedm a půl vyvolených

XII

Arlyn byl po nepříjemném dopadu celý rozbolavělý, přesto se okamžitě vymrštil a ohledával prostor ve kterém se nacházel. Byla to bíle omítnutá místnost se studiovou kamennou podlahou. Když si ji pořádně prohlédl, zjistil, že je postavená asi jako roura. Nahoře byl otvor a proto tam přes mraky, které se přes den nahromadily šedé světlo. Místnost byla dokonalá nijak neposkvrněná, jako by ji před chvílí dostavěli. Že už tam delší dobu je, poznal Arlyn jen podle toho, jak zatuhle smrděla. Vrtalo mu také hlavou, kam se poděl Byrne. Musel se asinějak vytratit během jeho chvilkového bezvědomí po pádu. Jak se ale vytratil to mu přišlo zvláštní. Místnost neměla žádná dveře a stěny byly vysoké. Vlastně mu ani nehrál způsob, jak se tam dostal on. Po chvíli dostal také na Byrneho vztek. Tvářil se jak mu chce pomoct a teď ho tu vězní v nějaké věži nebo co to bylo.
Po chvíli uslyšel kroky tlumené půdou a spoustu různých hlasů. Když už byly opravdu blízko, v místnosti se zničeno nic objevily dveře. Pak někdo z druhé strany vzal za kliku a ty se začaly pomalu otevírat. Do místnosti pomalu začali pronikat muži. Dva...tři...čtyři...šest až jich tam nakonec napočítal sedm. Každý byl úplně jiný. Nízký, vysoký tmavý světlý. Byli opravdu různí, ale jedno měli stejné. Všichni byli zahaleni v bílých pláštích. Byrneho mezi nimi nepoznal, ale byl si jistý že tam je,  jelikož předtím slyšel jeho jedinečně hrubý a hluboký hlas. Jeden z nich, celkem vysoký a docela hubený vystoupil a začal natrénovanoj řeč:,, Vítej Arlyne z Ralavenu tisícátý osmý nástupce velkého proroka a vůle všech bohů. Vítek v našem sídle, Rodoru kde se budeš následující měsíce učit abys mohl sloužit této zemi a tomuto lidu." Pak se mírně usmál a odešel zpět, do chumlu ostatních.
Arlyn z toho byl zmatený. Nevěděl co se děje a kdo jsou. Dokonce ani nerozuměl co mu jeden z nich řekl a byl si jistý, že to musí být omyl.