Utajené manželství II.

Rodné městečko

Minerva se nemohla dočkat pátku, bratr jí odsouhlasil návštěvu na farmě.
Během týdne nemyslela na nic jiného než na Roberta, svého mladšího bratra.
,,Minie, vážně se ti tam chce?"
,,Jistě že chce, proč by se mi nemělo chtít? Je to můj bratr. A pak, sám jsi mi to navrhl."
,,Dobře, já jen, bude se mi stýskat. Víš, že tu budu muset zůstat, kvůli škole."
,,Chápu." hlesla posmutněle stará žena, zavřela za sebou dveře vedoucí z ředitelny do hradu, zabalila si jen to nejnutnější, Melanie jí kdyžtak půjčí nějaké hezčí šaty, pokud by je bratr chěl vytáhnout na zábavu. Svou oblíbenou sponu od šatů si vzala s sebou, zaklapla víko od kufru, jsou to jen dva dny, to zvládneš. Ještě vystoupila do ředitelny ,,odjíždíš?"
,,odjíždím, ne, že až se vrátím, že uslyším, že jsi zase pil, ostatně sám dobře víš, že to poznám. Veškeré papíry, které budeš potřebovat máš v těch černých kožených deskách ve skříni. Tak já jdu."
,,Počkej, tady mám něco pro Roberta." Albus vytáhl láhev medoviny ,,tuhle má bratr nejradši, děkuju."
,,Užij si to. Nechceš přenášedlo?"
,,Možná jindy, ale děkuju." Albus se zvedl zpoza stolu, obešel ho a objal manželku, ta se nechala tisknout na jeho hruď a nasávala jeho vůni ,,za dva dny jem zpátky, to vydržíme. Myslím, že si ode mě odpočineš. To zvládneš."
,,Už teď mi chybíš!"
,,Neboj. Stačí, když ti řeknu,že tě miluju?"
,,Jdi už." Poslední objetí, poslední tisknutí prstů, poslední doteky. Minerva došla ke školním hranicím, překročila kouzelnou hranici a zmizela. Objevila se na statku, na jihu Skotska. Z pěkného cihlového venkovského stavení vyšla Melanie ,,Ahoj Min! Tak jsi dorazila. Vítej."
,,Ahoj Mel. Tak ráda tě vidím." Minerva objala mladší drobnou blondýnu ,,a Rob je kde?"
,,Na poli, to víš farmář. Pojď dovnitř, vybalíš si."
,,Dobře, no a co tvoje manželství?"
,,Rob je naprosto úžasný muž, naše děti jsou v Bradavicích. Naše nejmladší je ve třetím ročníku Nebelvíru,naše malá Claire, její bratři Thomas a Frederik,  dvojčata,  páťáci v Havraspáru."
,, Ano, všechny mám na přeměňování, jsou v téhle disciplíně naprosto úžasní, stejně jako Malcovy děti."
,,A co tvoje manželství?"
,,Albus je velmi pozorný, milý, starostlivý, neznám lepšího muže."
,,Tak to jsem ráda. A jaký je to pocit být manželkou někoho jak je Albus Brumbál?"
,,Společenský život je náročný, to víš, etiketa, pravidla, musíš vypadat vždy dokonale, ale na druhou stranu, pokud někoho miluješ, tak to bereš jako samozřejmost." Ženy se zastavily u pěkných masivních dveří, za nimi byl Minervin pokoj, pěkná prosvětlená místnost s bytelným nábytkem ,, máš to tu pěkně zařízené Mel."
,,Děkuju, až si vybalíš, tak přijď za mnou dolů do kuchyně, jdu sehnat Roberta."
Minerva se na švagrovou usmála, sedla si na postel, tady se jí líbilo, vyhlédla z okna. Naskytl se jí krásný pohled na sluncem zalitou louku, na které klusal světle hnědý až zrzavý kůň, jehož vlající hříva se na slunku leskla skoro oslňujícím jasem. Minerva sestoupila do kuchyně ,,Mel, chceš s něčím pomoct?"
,,Ne, děkuju, ale ne, ostatně Rob tě shání, je venku na dvorku."
,,Díky." prohodila profesorka směrem k druhé ženě, prošla pěkným  typicky venkovsky zařízeným domem na dvůr, tam uviděka urostlého muže v monterkách,  se slamákem na hlavě, černých holinkách a s vidlemi v ruce ,,Roberte! Tak ráda tě vidím!" vykřikla a vykročila k muži, Robert Mcgonagall junior opřel vidle o zeď a vydal se vstříct sestře ,,Miner, vítej na statku!"
,,Vždycky jsi byl spíš venkovský typ, že ano?"
,,Jo, to jo. A ty jako vždy elegantní, sečtělá, žena na úrovni."
,,Taky tě ráda vidím. Mladší bráško."
,,No jistě moje starší sestřička Minerva." sourozenci se konečně objali.
,,Chtěl bych ti něco ukázat."
Minerva se pobaveně usmála, tohle jí Rob říkával jako dítě pokaždé, když něco vyvedl. Nekomentovala to, jen se pobaveně usmívala, následovala Roberta až na louku za dům ,,tohle jsem ti chtěl dát. Vím, že je máš ráda." pískl na dva prsty a před nimi se objevil krásný hnědák, byl to ten samý, kterého Minerva viděla z okna svého pokoje. ,,Tak co? Líbí?"
,,Moc. Děkuju bráško. Jak se jmenuje?"
,,Je to hřebeček, není mu ani rok, až trochu povyroste, bude to velmi schopný kůň. Jméno ještě nemá. Je tvůj, tak si ho pojmenuj, jak chceš."
,,Hm, co třeba Bouře?"
,,Ne to ne, na to je příliš klidný."
,,Má opravdu velký potenciál." Minerva popleskala koně na pleci. ,,Smím se na něm projet? Dlouho jsem na koni neseděla, bude mi potěšením si to oživit."
,,Jo, jdu pro sedlo, pojď se mnou." sourozenci vyrazili ke stájím ,,Roberte, co to děláš?"
,,Jdu pro svýho koně, snad sis nemyslela, že bys jela sama.
Tohle je můj Blesk, pomáhá mi s ovcemi, skotem a občas jezdíme dostihy." Minerva mezitím sundala sedlo na svého koně, pomalu k němu došla, osedlala ho a nasedla. Robert už na ni čekal ,,závod sestřičko?"
,,Proč ne." Oba vyjeli, Minerva nechala Robiemu chvilku náskok, asi pět minut, pak se opřela do opratí, ,,tak pojeď koníčku/" zašeptala koni do ucha a pobídla ho k trysku a předjela Roberta, ten se v sedle zakymácel a než se stačil vzpamatovat, za jeho sestrou zůstal jen obláček prachu. To kouzelníka naštvalo, ještě nikdy ho nikdo nepředjel a teď jeho sestra, kdyby byla alespoň mladší než on. Popohnal koně a vyrazil za Minervou.
,,Teda sestřičko, dobrá práce, na to, že jsi dlouho nejezdila a na tomhle skoro hříběti."
Minerva se zadýchaně svalila do trávy ,,díky Roberte. " Robert lehl vedle ní, jako to dělával, když byli ještě malými dětmi. Minerva najednou posmutněla,Robert si všmil náhlé změny sestřiny nálady ,,Min, co se stalo?"
,,Nic, Robie, jen mi chybí Al."
,,Minervo, vždyť v neděli večer jedeš do Bradavic."
,,Já vím, jen se mi trochu stýská."
,,Vstávej, mám nápad, zajdeme domů, Melanie na nás čeká s večeří a pak se půjdeme bavit."
,,Počkej, nemám s sebou žádné oblečení na zábavu."
,,To nevadí, Mel ti něco půjčí." zakřičel Robert už ze sedla a rozjel se směrem ke statku, Minerva bratra následovala, akorát jela pomalu ,,tak jak ti budu říkat, co? Blesk ne, Bouře, taky ne, Šíp, nejde to k tobě. Ty koni, jak tě mám pojmenovat?"  dorazila do stáje, vysušila a vyhřebelcovala koníka, ustájila ho, dala mu vodu a seno a šla do domu. ,,Už jsem si říkala, kde jsi."
,,Jen jsem nechtěla toho koně tak štvát." Melanie postavila před Minervu talíř s jídlem, žena se dala prakticky okamžitě do konzumace teplého pokrmu s červenou omáčkou, houbami, masem, ozdobené zelenou bazalkou.
,,Minervo, připravila jsem ti u tebe nějaké šaty na tu dnešní zábavu."
,,Díky Mel, jsi hodná."
Profesorka se převlékla do hezkých avšak jednoduchých venkovských šatů, byly  šmolkově modré, lehké, z obyčejného materiálu,  bíle lemované, s květinovou výšivkou na dekoltu, výšivka se táhla až k pasu, kde končila malou krajkou, Minerva se rozhodla trochu šaty oživit a tak donutila květiny, aby se jí při pohybu chvěly, lem sukně ozdobila další květinovou várkou, která se taky pohybovala, polud se hýbala jejich nositelka, vlasy si spletla do copu, z kterého vytvořila korunku, šperky neměla žádné a nechtěla si půjčovat od Melanie. Byla sama se sebou spokojená, do ruky si vzala malý váček, kam mohla ukrýt kapesník a pár drobných, váček byl součástí šatů, jediný šperk, který měla byl medailonek s portrétem jejím a Albuse, podívala se dovnitř, pohladila Alovu podobenku a vyšla, boty měla černé, s uzavřenou špičkou, na klínku, jak to vyžadovalo tohle oblečení, jež ve své podstatě bylo kroj. ,,Tobě to sluší,Min."
,,Díky, i tobě Mel." Melanie měla naprosto stejné šaty, jako profesorka, akorát místo květin měla ptáčky. Všichni tři vyrazili do hospody, kde se konala taneční zábava ,,doufám Minnie, že jsi nezapoměla, jak se tančí naše tradiční skotské tance."
,,Neboj, to se jen tak nezapomíná." Minerva bouchla bratra do ramene.
Došli k jednomu volnému stolu, posadili se, Rob objednal pití.Pro Minervu si přišel jakýsi muž, podle oblečení dobře situovaný, zdálo se, že je to zámožný statkář. ,,Smím prosit, madam?" Minerva mrkla na bratra, ten jí pohled oplatil ,,jistě, pane." zvedla se a s farmářem odkráčela na parket ,,jmenuji se Doung Mcgregor, jsem místní statkář. A vy madam?"
,,Minerva Brum..., Mcgonagallová. Jsem učitelka."
,,Jste místní madam Mcgonagallová?"
,,Ne, mám zde bratra Roberta Mcgonagalla. Jsem tu na návštěvě. Nebyl váš otec náhodou Douglas Mcgregor pane?"
,,Byl, proč?"
,,Jste mu velmi podobný."
,,Znala jste mého otce?"
,,Ano, byli jsem velmi blízcí přátelé."
,,Hm, otec zemřel."
,,Ano, to vím, jeho smrt se mě velmi dotkla."
,,Víte, otec vás miloval, nikdy se nesmířil s tím, že jste odešla."
,,Já nemohla jsem jinak, měla jsem práci, byt v Londýně a nemohla jsem po vašem otci chtít, aby šel se mnou do města, měl to tu rád a měl tady statek."
,,Tak to chápu. A víte, co je zvláštní?"
,,Povídejte."
,,Máte stejné příjmení jako jeden pastor tady v Caithness."
,,Skutečně?"
,,Ano, reverend Robert Mcgonagall, působil tu dost dlouho, znal jsem ho jen chvíli, do svých deseti let, než zemřel, jeho žena Isobell se potom odstěhovala kamsi pryč. Prý měl tři děti, Roberta Mcgonagalla mladšího, Malcoma Mcgonagalla, a nejstarší a jedinou dceru Minervu Mcgonagallovou. Robert je prý statkář, Malcom je politik nebo něco takového a Minerva prý učí na jedné z nejprestižnějších škol nebo něco takového."
Minervě se udělaly mžitky před očima. ,,To je skutečně zajímavé." víc ze sebe nzajímavé, protože já jsem dcera toho pastora. Bylo jí smutno, kdyby tenkrát Douglasovi neutekla, mohl být tohle její syn, ona ale utekla, nemohla by svému potenciálnímu mudlovskému manželovi lhát, nemohla by učit lhát své děti i jejich otci, nemohla by žít na farmě bez kouzel. Najednou jí zavalila vlna jakési vděčnosti k osudu, že jí za manžela a otce jejích dětí vybral Albuse, za kterého se chystala znova provdat. Ještě jednou se zadívala do tváře mladého Mcgregora, narazila na podobu s jeho otcem, oči, rysy, nos, brada, celý Douglas. ,,Omluvíte mě, udělalo se mi nevolno, ráda bych si sedla."
,,Jistě madam, jak si přejete."
Tenhle rpzhovor jim oběma začínal být nepříjemný. ,,Děkuju vám za tanec madam." poděkoval Doung a odešel, Minerva ztě6ka dosedla na židli a napila se vody ,,co je ti? Vypadáš jalo bys byla před omdlením."
,,Věř mi, že k tomu nemám daleko Roberte. "
,,Co se stalo?"
,,Proč jsi mi jakkoli nedal na jevo, že je to Douglasův syn?"
,,Nepovažoval jsem to za důležité. Myslel jsem, že tě to přešlo."
,,Jistě, že mě to přešlo, ale ten muž mohl být můj syn."
,,Minnie neblbni, vždyť máš dvě mnohem hezčí a nadanější děti než je Doung Mcgregor. "
,,Neblbnu, jen si přemítám."
,,Přestaň s tím a pojď si zatančit."
,,Roberte, tohle se nehodí, já neměla bych, on Albus a ne to ne."
,,Minervo, vykašli se na všechny ty důvody a pojď."
Robert vytáhl svou sestru ze židle a začali tančit ,,tohle mi chybělo!" křikla po bratrovi žena, jemže to už měla vedle sebe jiného tanečníka, prostřídala během tohohle rychlého tance všechny muže v sálu až skončila u bratra a tanec pokračoval párově, jak kroky předepisovaly ,,skoro jsem to zapoměla!"
,, to by ti naši neodpustili, a pak tohle se přece nezapomíná!" houkl Robert a klekl na jedno koleno stejně jako všichni ostatní muži, jednu ruku měl ve vzduchu, tu mu chytla Minerva a začala se točit kolem, pak pokračoval tanec za zvuku divokých dudů dál. Hudba dozněla s posledními zvuky klapajících podpatků a potlesku sedících i stojících.
,,Tak co? Tohle je mnohem lepší ne?"
,,Jo, jako by mi bylo zpátky dvacet."
,,Melanie, nechceš si zatančit?"
,,A ráda."
,,Min, omluvíš nás?"
,,Jistě, Robe, pojď sem na chvíli."
,,O co jde?"
,,Půjdu domů, jsem unavená a chci si pročistit hlavu."
,,Ale tady nejsi v práci, to ani nepočkáš na závěrečný tanec?"
,,Nezlob se, ale dnes ne. Dej mi klíče."
,,Tady."
,,Děkuju, chci se podívat tak různě po vsi."
,,Chápu, užij si to."
Minerva se zvedla a odešla ze sálu.
,,Kam jde?"
,,Je unavená, to víš, vzpomínky." zašeptal Robert k manželce a začali tančit.

Minerva vyšla do hvězdnaté noci, velký měsíc jí svítil na cestu, vzduch už nebyl tak teplý, jako před měsícem, ale stáke byl vlahý, lehký, provoněný vůní blízkého lesa a slaného jezera, tohle byla příchuť Minervina domova. Náměstí s kašnou, naproti hospoda, z které se linuly rytmy venkovské hudby, kdesi v dálce štěkal pes, Minerviny kroky směřovaly ke kostelíku pod náměstím, z domů, jež míjela padalo na ulici příjemné většinou naoranžovělé světlo, z některých komínů stoupal dým, čarodějka došla k obyčejnému kostelíku, jaký najdete v každé vesnici. Tenhle chrám byl pro ni neovyčejným. Tady působil její tatínek, tady se učila chodit a vlastně i rovně sedět, jelikož ve starých lavicích to nešlo jinak. Stiskla velkou studenou kliku, dveře se se zavrznutím otevřely a žena stanula v důvěrně známých prostorách, pokřižovala se, vzhlédla k oltáři vyzdobeném květinami, jistě v nejbližší době se zde bude konat pravděpodobně svatba nebo nějaká jiná slavnost, podívala se na varhany, nadechla se kostelního vzduchu, ucítila vůni pro rohle místo tak typickou, až se jí zamlžily oči, vůně jejího dětství - dřevo, studený kámen, kadidlo a voda. Sedla si do jedné ze starých lavic. Vybavilo se jí, jak ji otec učil, jak se má v kostele chovat, lavice byla stejně pohodlná jako si Minerva pamatovala. Vstala, přešla k sedadlu pro pastora, rukou přejela po hebkém potahu a zdobně vyřezávané rukojeti, tam ji tatínek posadil jednou jedinkrát, když nevěděl, co s ní. Ten den hodně zlobila. Zkusmo si sedla do křesla, stále stejné, jako před lety.
Prošla kolem několika soch a vyšla ven z kostela. Její další trasa vedla na hřbitov, který ležel kousek od kostela. Obyčejný vesnický hřbitov s kamennou zídkou, železnou branou, kterou hlídali dva kamenní andělé s krásnou tváří a s květinami v rukou.
Na zdi vedle brány byla plechová tabulka s nápisem ,,kdož vcházíš, měj na paměti, že toto jest půda svatá. Pamatuj poutníče, že i tvé putování jednou skončiti má a ty dle zásluh svých spočineš vedle kostí předků svých. Pamatuj, že zde odpočívají v pokoji ti, kteří již  cíle putování svého došli."

Minerva otevřela bránu, vešla, pod nohama jí zakřupal písek, šla po paměti k hrobu rodičů. Na černé desce se jako zlatý had vinul drobný nápis reverend otec Robert Mcgonagall 12.5.1876 - 19.6.1957  pod nápisem s životopisnými daty místního faráře byla oválná černobílá fotografie muže s přísným avšak jasným pohledem, Minerva se mu podobala víc než své matce. Vedle se táhl podobný nápis  Isobell Mcgonagallová, roz. Rossová  10. 11. 1877 - 17.3. 1951 i pod datací rozmezí života této ženy byla její oválná dvoubarevná podobenka, žena měla příjemný obličej, dlouhé vlasy a milý úsměv z ní dělaly opravdovou krásku.
Minerva vytáhla kapesníček a otřela si s ním oči, tady na hrobu rodičů si to dovolit mohla. Vyndala hůlku a vyčarovala věnec, takový by se jim oběma líbil.
Minerva ještě chvilku setrvala u hrobu a pak pomalu odcházela, socha andílka s rozbitým křídlem v rohu hřbitova stála pořád, když byla Minnie malá, často ráda u ní sedávala a ptala se, proč  anděli chybí křídlo, její matka se smála, ale malé nikdy neodpověděla. Nyní tam stála jako dospělá žena, ona se změnila, ale tenhle kout zůstal právě takový, jaký ho znala z dob svého dětství, snad jen byla ta socha víc obrostlá mechem.
Tady v tom rohu jsou hroby, o které se nikdo nestará, pozvedla hůlku a očistila sochu. Vracela se tichým městečkem na statek. Odemkla, Rob s Mel nebyli ještě doma, očistila si boty a šla do kuchyně, za barem našla lahev whiskey, kterou vypálil ještě jejich táta, nalila si malého panáka, chutnala pořád dobře. Byl čas spát. Dala si rychlou sprchu, zalezla do postele a usnula.
Ráno ji probudila vůně lívanců linoucí se z kuchyně.
Oblékla se a sešla dolů ,,dobré ráno."
,,Dobré, tak ses prošla?"
,,Hm ano, nemusím ti snad říkat, kde jsem všude byla."
,,Je mi jasné, kde jsi se potulovala Min. Chtěl jsem se s tebou domluvit na přepravě tvého koně."
,,To je snadné, přivezešmi ho do Bradavic. "
,,Souhlasím. Támhle máš přenášedlo, za hodinu odlétáš."
,,Jistě."
,,Chtěli jsme ti něco dát, táta by cht, abys to dostala."
Minerva se podívala na bratra a jeho ženu. Vzala si malý balíček, otevřela ho a vyndala z něj malou knížku v černé kůži, byla to otcova oblíbená sbírka básní. ,,Robbie, děkuju."
Hodina jim pomalu utekla a byl čas se vrátit. Minerva se naposled rozloučila s bratrem a jeho manželkou, dotkla se modře blikajícího hřebenu a zmizela. Objevila se vAlově pracovně.