Utajené manželství II.

Praha

Pozítří se v ředitelově bytu vstávalo brzy, školní pozemky halil ještě závoj noci, Albus Brumbál rozsvítil svou hůlku, jen slabě, profesor vyhlédl z okna, jen skutečně dobrý pozorovatel by si všiml, že pomalu začíná svítat, kolem okna proletěla sova, zahlédl taky skoro nerozeznatelnou podobu Hagrida. Neodolal pokušení a pustil čerstvý ranní vzduch do pokoje. Naklonil se nad spící ženu, ,,vstávej, máme nejvyšší čas." Žena se zavrtěla, ale rozlepila oči, protáhla se a vstávala, ,,dobré ráno, Min."
,,Dobré, Albusi," opětovala pozdrav a začala se oblékat, koupelnou dnes jen proběhla, vlasy si sepla tak, jak je u ní obvyklé, ,,nezapomeň, že se budeme muset oblékat jako mudlové, takže si tohle sundej a vezmi si tohle." Ukázala na kalhoty, košili a sako na skříni, ,,to není dobré."
,,Že ne? A uprav si vlasy a vousy, mudlové mají spousty předsudků, ale myslím, že když se to správně upraví, bude to dobré, nech mě kouzlit." Nakonec ho upravila tak, aby se nemusel vzdát svých vlasů a vousů, ona sama si oblékla květované šaty, ,,nechceš cop? Hodil by se ti k šatům."
,,To zní zajímavě," čarodějka máchla hůlkou a vlasy se jí samy spletly do copu, Albus odlevitoval kufry do jeho pracovny, ještě zabezpečil školu, ,,tak jdeme?" Minerva jen kývla hlavou, ,,kufry, máme, máme všechno."
Přemístili se, objevili se před pěkným velkým patrovým domem kousek od centra, zazvonili na zvonek se jménem Klidní, dolů jim sešla otevřít žena v Minervině věku, ,,Minervo, tak ráda tě vidím."
,,Já tebe taky Penelopo."
,,Dobrý den pane profesore."
,,Dobrý den Penelopo, moc dobře si na vás pamatuji."
,,Pojďte dovnitř, přece tady nebudete stát. Jakou jste měli cestu?"
,,Přemisťování na takovou vzdálenost a s kufry, hrůza, ale co, hlavně, že jsme tady. A co tvůj manžel?"
,,Honza je v pohodě,  nemůžu si stěžovat. No nejmladší už nejsme ani jeden, máme kupu vnoučat a užíváme si zaslouženého důchodu. Ikdyž mě mrzí, že ho s největší pravděpodobností přežiju."
,,A co vaše děti? Mají kouzelnické schopnosti?"
,,Toho jsem se bála nejvíc, ale ano jsou to kouzelníci, oba naši synové a vnoučata taky."
,,Jak se na to dívá Jan?"
,,Přijal to docela dobře, sice jsem se toho hodně bála, ale před svatbou jsem mu řekla, kdo jsem a jemu to nevadilo."
,,A co ty a pan profesor? "
,,Je nám spolu hezky."
,,Minervo, tady máš klíče od bytu, my jedeme s Honzou na chalupu, byt je vám zcela k dispozici, kdyby cokoli, volej na pevnou, s tou umíš, ne?"
,,Peny, to nejde, nemůžu."
,,Minervo, copak jsi zapoměla, jak jsi mi vytrhla trn z paty, když mi bylo nejhůř?"
,,Ne."
,,No tak ti to teď můžu oplatit."
Minerva nakonec rezignovala a dovolila Penelopě, aby je provedla bytem a půjčila jim klíče od bytu. ,,A jak jsi se sžila s mudlovským světem, s Českem?
,, Nebylo to tak hrozné a hodně mi pomohl Honza.
Každou chvíli by se měl vrátit z nákupu." Za deset minut zachrastily klíče v zámku a ve dveřích stanul zhruba sedmdesátiletý muž, ,,Peny, jsem tady, a Pěn, my máme návštěvu?"
,,Jendo, konečně, pojď, tohle je moje kamarádka ze školy, Minerva..ehm."
,,Brumbálová, za svobodná McGonagallová," přispěchala kamarádce na pomoc profesorka, ,,a tohle je její manžel, Albus Brumbál, přijeli do Prahy na dovolenou. Říkala jsem ti, že jim půjčíme na týden náš byt."
,,Dobrý den, já jsem Jan Klidný, manželka mi o vás vyprávěla, prý jste byla premiantka třídy."
,,Peny přehání."
,,Tak tedy, snad bysme mohli jet. Penelopo?"
,,Jo, jasně. Máme chatu v Krkonoších a cesta trvá kolem dvou hodin, ale je tam krásně. Zařiďte se tu jak chcete, já to neřeším, kdyby cokoli, tak volejte, číslo jsem vám nechala u telefonu a užijte si to, my se vrátíme den před vaším odjezdem, abyste si mohli někam vyrazit, o sousedy se nestarejte, no a užijte si to tu." Brumbálovi sledovali, jak se za Klidnými zavřely dveře. ,,Tak, napřed si vybalíme a půjdeme se podívat po městě. Do ložnice jim nepolezeme, ale upravím nám gauč, všechno bych nechala v jednom koutku, abyste tady nic nenechali."
,,Já bych se najedl, nic jsme od rána nejedli."
,,Tak úprav tu pohovku a já mezitím uvaříme snídani."
Minerva zmizela v kuchyni, jako poloviční mudla se naučila něco málo vařit, nebyla to žádná sláva, ale něco málo ukuchtit dovedla.
Za půlhodiny snídali smažená vajíčka a kávu, ,,není to jako v Bradavicích, ale postačí ne? Dlouho jsem nevařila, takže jsem toho docela dost zapomněla", omlouvala svoje umění čarodějka, ale ředitel, jako by neslyšel její omluvy, ,,miláčku, je to výborné, za týden ti to už nepřijde."
,,Radši mlč, přivádí mě to do rozpaků, a jez, ať ti to nevystydne."
Profesor se sklonil ke svojí porci, nedokázal odporovat svojí manželce. Minerva rychle smyla po snídani a vyrazilo se do ulic.
,,Kam byses ráda podívala jako první?"
,,Je to trochu z ruky, ale co třeba si projít Malou stranu?"
,,Proč ne. Sjedeme tam tramvají." Albus koupil lístky , nastoupili do rudé tramvaje, která je zavezla na Malou stranu, zavítali do kostela sv. Mikuláše, ,,líbí se ti tady?"  Zeptal se ředitel a jeho hlas se nesl ozvěnou po chrámu a odrážel se od kamenných stěn.
,,Ano, je to tu nádherné," odpověděla tiše žena a sedla si do lavice. Staré dřevo pod tím náporem zapraskalo. Albus stál vedle své choti a vdechoval letitou atmosféru místa, ,, pojďme," zamumlal a stiskl manželčino rameno, Minerva se zvedla, dřevo lavice si ulevilo vrznutím, ,,je to tu hezké," rozhlédla se po kostele, mnoho lidí tam nebylo, z pod zpovědnice vykukovaly černé naleštěné boty zpovědníka, kdesi u bočního oltáře zapaloval kostelník svíčky a otíral prach ze starých soch světců, jakýsi dvanáctiletý kluk připravoval věci na mši, do chrámu se začínali hrnout věřící. Ze zpovědnice vyšel kněz v černé klerice s bílým kolárkem, lehce kývl na pozdrav jakémusi muži a vydal se do sakristie se obléct do bohoslužebného roucha. Svatostánkem se nesl ozvěnou šepot věřících, někteří se modlili, jiní si šeptem sdělovali novinky z posledních dní, další jen seděli v tichosti a sledovali oltář. Albus už byl s Minervou na odchodu, když se ozvalo trojité cinknutí zvonku a mohutný hřmot varhan se nesl chrámem, majestátní tóny hudby se nesly prastarým místem, jejich něha, hloubka, velebnost, hrůza, to všechno se spojilo v jeden jediný různobarevný tón, za okamžik se vzduch naplnil i zpěvem věřících, ,, Bože před Tvou velebností," průvod kněze s ministranty poklekl před oltářem, ,, na kolena padáme, za dar pravé pobožnosti vroucím srdcem žádáme," farář s asistencí dorazili k sedadlům, ,, nepohrdej kajícími syny, kteří znají slabost svou, zahlaď Otče naše mnohé viny pro smrt Syna bolestnou." Najednou varhany ztichly, začala mše. Minerva se rozvzpomněla na dětství, u nich taky hrávaly varhany a její táta, jak on uměl kázat, jeho zvučný jasný hlas se vždycky nesl po kostele a bylo ho slyšet i v tom nejzašším koutku. Albus se chystal k odchodu, ale jeho žena tam stála jako přikovaná a odmítla se hnout, ,,co je, Min?"
,,Nic, jen, vzpomínky, pojďme." Z kostela vyšli mlčky. ,,Kam se chcete podívat nyní, madam?" Začal vtipkovat ředitel. Slunko je příjemně hřálo a zlaté paprsky ozařovaly v tom světle Albusovy vlasy, až se zdálo, že místo bílé má na hlavě záplavu roztaveného stříbra nebo platiny. ,, Žádné zvláštní přání nemám, pane."
odpověděla a s úsměvem se zavěsila do manželova předloktí, dopolední slunce začínalo pálit a odráželo se od dlažebních kostek, nakukovalo do oken domů, ulice zaplnily davy turistů různých jazyků, národností, barvy a postavení. Restaurace otevíraly a vítaly svoje první hosty, tramvaje cinkaly. V poledne si zašli profesoři na oběd do restaurací a večer se šli projít po Starém městě. Jejich noční prohlídka Prahou. Bary zářily neonovými nápisy, ve Vltavě se zrcadlila světla. Na Karlově mostě teď nebyli potulní umělci, stánkaři zavřeli svoje stánky, Praha se stávala tajemnou. Albus a Minerva stáli na Karlově mostě a sledovali pražský Hrad, kamenné sochy svatých, kteří jako němí svědci strážili klidnou tichou chvilku, odkudsi zaznívaly opilecké zvuky z hospod a zapadlých uliček, které byly v noci stejně nebezpečné jako za bílého dne romantické a bezpečné, Praha byla městem mnoha tváří - romantická, tajemná, historická, stará, nová, elegantní, moderní, dobrodružná, opředená tajemstvím, kouzelná i obyčejná. ,,Minnie, víš, kde právě stojíme?"
,,Ne, pokud je to jakési speciální místo na tomhle mostě."
,,Tady je socha Jana Nepomuckého, svatý, kterého shodili do Vltavy královi poskoci, stalo se to před lety, právě tady, na tomhle místě a tvrdí se, že když se dotkneš téhle destičky a budeš si něco přát, splní se to." Minerva položila dlaň na ohmatanou destičku, skoro jakoby cítila výjimečnost toho místa a ruce těch, kteří tu byli před nimi. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, přála si, aby je nic nerozdělilo, aby byli spolu šťastni. Víc nežádala, snad jen vymanit se z pout minulosti, ale to by se musela vzdát sama sebe a to jakoby nešlo, její minulost byla pevně svázaná s ní. Když sundala ruku, pohlédla na manžela, ten jen přiložil dlaň na desku a vzápětí ji sundal. Přál si to nejlepší pro svou ženu a pokud to funguje, tak ať se to splní. Najednou stáli naproti sobě, najednou je netížila těžká břemena, která na ně vložilo jejich společenské postavení. Najednou tu nebyl ustaraný ředitel, vážený člen Starostolce nebo člen Mezinárodní sdružení kouzelníků a už tu nebyla přísná profesorka, upracovaná zástupkyně ani žena vysoce postaveného muže, ne, v tu chvíli byli prostě jen Albus a Minerva, dva bezstarostní lidé, neobtěžkaní tíhou svých povinností, dva zamilovaní lidé, dvě spřízněné duše, dva páry zářících očí, jeden poměnkově modrý a ten druhý snaragdově zelený. Večerní vzduch byl lehký, z řeky k nim vála vůně vody, ,,je to kouzelné, že?" vykoktala čarodějka, ,,zítra bychom se mohli podívat na Vyšehrad a na Petřín, co ty na to?" Minerva odpověděla mlčením, přivinula se blíž k Albusovi, jeho silné paže ji objaly, když tu prořízl noční vzduch hrozný výkřik, Albus se napružil a Minerva zpozorněla, ,,hůlku, Min," zamumlal ředitel a instinktivně zašátral rukou v kapse, stiskl ten proutek, jakoby mu dodal víc odvahy, Minerva hi napodobila i jí hůlka připadala jako zdroj bezpečí, křik se blížil a přibýval na síle, kolem manželů se prohnala jakási žena pouličního formátu, ,,pomoc, lidi, pomozte mi. Jdou po mně."
,,A kdo?" Zeptal se ředitel perfektní češtinou, ,, já nevím, kdo to je, mezi moje klienty nepatří, ale pomozte mi, prosím," hlas té ženštiny ovládla hysterie a začala nekotrolovatelně vzlykat, ramena se jí třásla v přívalech vzlyků, ,,Minervo, hůlku, postarej se o tu dámu a já se postarám o její pronásledovatele."
,,Zbláznil jste se? Maj nože a pistole, zabijou vás!" Vřískla hystericky prostitutka a zhroutila se na kamennou dlažbu, to se už blížili i muži, Minerva instinktivně zatáhla ženu do temnějšího kouta pod sochu jakéhosi svatého a pak se vrátila k manželovi, ,,kde je ta kurva?!" Zařval ten největší z pětičlenné skupiny, ,,viděli jsme jí běžet tudy a určitě nezmizela, tak kde je!" Houkl na Brumbála, ten s ledovým klidem odpověděl, ,,o kom to mluvíte, pánové?"
,,No tak chlape, teď proběhla kolem vás a nikdo tady krom vás dvou nebyl, takže kam zmizela?"
,,A co jí chcete?" Zeptala se Minerva, ,,to nejni vaše starost, paninko, tak vy nám to neřeknete?" Prohodil mrazivě k Albusovi, ,,ne," odpověděl stejně chladně profesor, to už jeden z těch pouličních lumpů chytl Minervu za paži, přitáhl ji k sobě tak hrubě, až zakopla a hůlka jí vypadla z ruky, najednou byla bezbranná, povaleč ji chytl pod krkem a na tepnu jí přiložil zrezivělý nůž, ,,tak a teď nám pěkně povíte, kde je ta děvka," Minervě se v očích zračily obavy, ,,Albusi, prosím, prosím," zašeptala, to se jí kudla přitiskla víc na kůži, srdce měla až v krku, pulz jí lítal, adrenalin v těle stoupl, vždyť Albus mohl použít hůlku! ,,Albusi, máš hůlku, použij ji!" Začala šílet, ostří se dostalo pod kůži a žena cítila, jak jí po krku stéká kapka teplé tekutiny, ,,ne, on ji tady nechá vykrvácet! Má hůlku, zatraceně! Proč ji nepoužije? Proč tam jen stojí? Ona tady umře a on nic neudělá!" Poslední možnost, musí ji využít, dostat se mu do hlavy, jestli má přežít, tak je to její poslední naděje na záchranu, další kapky jí zmáčely krk, to už Albus nevydržel a probudil se z transu, stiskl pevněji proutek v ruce, představa, že by měl být vdovec ho dostala, nemohl by žít bez Minervy, na chvíli ho polil ledový pot, individuum se spokojeně dívalo na jeho bezmocnost a hrůzou naplněné zorničky, když viděl stékat proužek krve po manželčině krku. Jediným máchnutím omráčil ty muže, svou ženu chytl do náručí na poslední chvíli. To už krvácela docela silně, s každou kapkou jí z těla unikal život, ,,neumírej, ty nesmíš, nenechávej mě tady, prosím." Jemně přiložil bílý kapesník na její krk, okamžitě se nasákl rudou kapalinou, opatrně jí na ránu položil prsty, ne, ona nesměla zemřít, ona ne. ,,Albusi, buď silný," vyšeptala slova. Každý nádech jí způsoboval větší bolest a každá hláska, která jí vyklouzla ze rtů byla tišší, ,,miluju tě." Rychle zašátral v její kabelce, našel tam výtažek z třemdavy, pár kapek by stačilo, sotva ale doběhl k umírající, ztratila vědomí, musí se dostat do Penelopina bytu. Těm mizerům upravil paměť a ta prostitutka, taky bude potřebovat pomoc, ale napřed jeho manželka. Přemístil se s ní do bytu Klidných, tam ji opatrně položil na postel, sotva se ujistil, že je v pořádku, přemístil se i pro druhou ženu, jen jí upravil paměť a dal cosi na uklidnění, zítra bude jako rybička, zato s Minervou to bylo horší, rána krvácela a to ji Albus vyčistil a obvázal a krev nepřestávala proudit, žena na posteli byla bledší a voskovější, tep skoro neznatelný, dech taktéž, hruď se jí téměř nezdvíhala, poslední pokus s třemdavou a pokud ani tohle nezabere, nechtěl domýšlet konec, nechtěl, nemohl, ona to přežije, musí, zvládli toho tolik. Albus se bál, že tohle je definitivní konec. Nad ránem cítil, že není pro jeho ženu záchrany, zlomil hůl jak nad ní, tak nad sebou. Už neměl nic, ranní svítání ho v tom jen ujišťovalo. Nový den vyšel, ale s ním odešel život z Minervina těla. ,,Bylo toho tolik, co jsem ti chtěl povědět, proč jsi mě tady nechala, vždyť jsi byla vždycky tak silná, tak proč tohle? Byl jsem hlupák a nikdy jsem ti nic nedokázal, jak tě miluju, jak moc, nedovedu bez tebe žít."
Slzy si našly cestu z jeho očí a omývaly mu tvář, brýle mu sklouzly z nosu, slzy mu kanuly do vousů, bylo mu to jedno. Právě ztratil všechno. Vyprovodil prostitutku z bytu, sebral zbytek síly, jež měl v sobě a zavolal Penelopě, ,,tady Klidná," ozvalo se z telefonu, ,,Penelopo, dobrý den, tady Albus, mohla byste přijet co nejdříve domů? Minerva umřela," Albusovi se zlomil hlas, ze sluchátka se ozývalo haló a Albusi, ale Albus neslyšel. Seděl u chladnoucího těla svojí milované ženy, ruce jí spojil, oči zavřel, vypadala, jakoby spala, bezkrevné rty, poslední polibek, už nikdy neochutná jejich chuť, už nikdy neucítí její skořicové aroma, nikdy ho nepohladí její dotyk a nikdy ho nepolechtá její klokotavý smích, její hlas, to všechno patří do minulosti a časem to zakryje prach, nebude se moct už nikdy podívat do očí jejím bratrům a jejich dětem, bude si to navždy vyčítat, tiskl teď už studenou ruku milované ženy. Za necelé tři hodiny dorazili Klidní domů, ,,Albusi, co se stalo? Kde je Minerva?"
Albus je jen zavedl do pokoje, pohled na zesnulou byl příliš zdrcující, Penelopa vykřikla a chytla se manžela za rameno, Albus už jen stál v tichu se svou bolestí, ,,jste si jistý?" Zeptal se Jan a sklonil se nad mrtvou, prohlížel si jí, ,,zdá se, že žije, ale její život visí na vlásku," pronesl s vážnou tváří, tahle slova vnesla trochu naděje, ,,ale musí okamžitě do nemocnice, Pen, zavolej sanitku a honem, pokud je nějaká šance, nesmíme ji promrhat." Albus se sklonil k Minervě, ,,teď buď silná, musíš. Jsem tady," šeptal jí do ucha, Jan byl taktní a neptal se na okolnosti, ,,je velice slabá, šance na přežití jsou skoro mizivé, ale zázraky se občas dějí." Za chvíli už zastavila pod okny sanitka, dva lékaři naložili ženu na nosítka, ,,jsem její manžel, můžu jet s vámi? Tohle jsou naši přátelé."
,,Jistě, díky, doktore, vy a ten muž můžete, paní Klidná, pojeďte taky." Skupinka nasedla do sanity, cesta se zdála skoro nekonečná. Minerva byla prakticky okamžitě odvezena na sál, ,,tam nesmíte," zarazila Albuse sestra, ,,ale je to moje žena," protestoval muž, ,,teď pro ni nemůžete udělat nic, sedněte si a čekejte, vaše paní je v dobrých rukou, postaráme se o ni." Albus vzdal odpor, ale místo toho pochodoval po chodbě, Penelopa seděla na židli a na jejím výrazu byl jasně vidět strach o osud kamarádky, jen Jan byl v klidu, na sál ho sice nevzali, ale seděl a upřeně hleděl před sebe. Pokaždé, když se otevřely dveře od sálu a vyšel z nich lékař nebo sestra, profesor startoval, aby se optal, jak operace pokračuje. Po několika nekonečných hodinách plných očekávání, smutku, obav, nadějí a strachu konečně vyšel primář, jeho výraz mluvil za vše. ,,Tak jak doktore?" Zeptal se s očekáváním Albus, ,,operace se podařila." Tahle slova zapůsobila jako oblažující balzám na zkroušené duše, tím však lékařova zpráva nekončila, ,,vaše paní ztratila spousty krve, krev jsme dodali, snad se uchytí, vaše žena to přežila jen tak tak, počkat tak hodinu, už by nebyla šance. Vlastně utekla hrobníkovi z lopaty, naštěstí má pevný kořínek."
,,Můžu k ní?"
,,Teď spí. Bude potřebovat hodně klidu, odpočinku, spánku a jídla. Mohu s vámi mluvit?"
,, Ovšem."
,,Nechci se ptát, jak se to stalo, ale takovou ránu na krku způsobí pouze říznutí. Nicméně, vaše paní pracuje jako?"
,,Učitelka. Myslíte, že se dostane do Británie před začátkem školy?"
,,Jistě, necháme si ji tu zhruba dva týdny a podle vývoje věcí ji propustíme."
,,Ve škole máme schopnou zdravotnici."
,,Ještě, mi řekněte, jak se jmenuje, kolik jí je let a takové věci."
,,Minerva Brumbálová, narozena 4.10. 1920,učitelka, víc vám neřeknu. Ještě jednou díky, doktore, jsem vám zavázán, zachránil jste život mojí ženě, nikdy jsem se tak moc nebál."
Lékař mu jen stiskl ruku, Albus se otočil ke Klidným, ,,budu moct u vás zůstat, než ji propustí?"
,,Jistě, bezevšeho. Chápeme vaši situaci, Albusi."
,,Jsem hlupák! Nehorázný idiot! Měl jsem zareagovat hned, kdybych nebyl takovej vůl!" Zavrčel Albus, ,,Albusi, tohle nemohl nikdo předpokládat, vy za ti nemůžete, udělal jste pro ni hodně. Nikdo se vás na nic ptát nebude, Minerva je přednější a už je jí dobře. Zotavuje se." Uklidňoval ho Jan. Albuse v následujících týdnech opustila chuť vycházet z domu, jeho nálada silně kontrastovala s počasím, nic nechtěl dělat, jediné jeho pochůzky vedly do nemocnice a zpátky ke Klidným, nejhorší na tom celém bylo, že se žena stále neprobudila. Utekly tři dny a ona stále neotevřela oči. Tep měla už  pravidelnější, dech také, ale stále byla slabá. Denodenně sedával muž u její postele, s bolestí sledoval, jak jí do žil vede hadička a dodává jí výživu, léky a vodu, každý den jí přinášel čerstvé květiny, dokonce se spojil s Poppy, aby mu poslala nějaký lektvar na dokrvení a zlepšení stavu jeho manželky. Až po pěti dnech od hospitalizace nastala výraznější změna. Profesorka se probrala, Albus zrovna vcházel do dveří nemocničního pokoje, když ošetřující lékař odpojoval hadičky z jejího těla, ,,co to děláte? Vždyť se zotavuje, proč ji odpojujete? Ona má šanci a velkou, tak ji zase napojte." Rozčílil se Albus, ,,oh, dobrý den pane Brumbále, vaše paní se probrala a jsem si stoprocentně jistý, že teď se dokáže najíst sama." Albus se zarazil, tohle nečekal, skoro nedoufal, a teď dostali novou šanci, jeho žena se v léčbě posunula dál! Lékař opustil pokoj, ,,Albusi, vítej, bála jsem se, že je konec." Pronesla slabě, přesto ji  v tom hlasu poznával. ,,Min, už jsem se bál, že tě neuvidím, měl jsem hrozný strach. Jak je ti? Nebolí tě nic?"
,,Jsem v pořádku, a sedni si."
Profesorka natáhla ruku a chytla Albuse, ,,doktoři mi řekli, co se mi stalo. Ale podrobnosti mi prý vypovíš ty."
,, Samozřejmě, ale později. Potřebuješ si odpočinout. Přinesl jsem ti květiny,"  s těmi slovy vyndal karafiát z vázy a místo něj tam dal gerberu, ,,lepší?" ,,Ano." Albus jí lehce políbil, jakoby se bál, že jí něco tak bezbranného ublíží. Pohladil ji po vlasech, ,,budu muset jít," zašeptal, ,,přijdeš zase zítra?"
,,Přijdu a budu chodit každý den, dokud se neuzdravíš."
Po jejím probuzení probíhala další léčba víc než dobře, Minerva byla den ode dne silnější, jako zázrakem se jí do těla nedostala žádná infekce ze zrezlého nože, a konečně ji po dvou a půl týdnu pustili domů. Z nemocnice vycházela zaklesnutá do manžela, úsměv jim dvěma hrál na rtech, slunce jim svítilo nad hlavami. ,,Albusi, proč jsi na tom mostě nezareagoval hned?" Zeptala se ublíženě čarodějka a odtáhla se od manžela, právě seděli na lavičce v parku. ,,Já, byl jsem v šoku a než jsem stihl cokoli udělat, promiň mi, je to neodpustitelné, nepřestanu si to vyčítat, nikdy." Minerva mlčela, jeho slova jí lítala hlavou, za tu dobu jí tahle otázka šrotovala hlavou celou dobu strávenou v nemocnici. Občas jsou momenty, kdy nejsou slova tím nejvhodnějším prostředkem ke komunikaci a mlčení vydá za tisíc slov. A tohle byl právě jeden z těch okamžiků. ,,Co se stalo s tou, ehm... s ní?"
,,Ach ano, upravil jsem jí paměť, byla v pořádku."
,,Alespoň, že tak," rukou si přejela po krku, sykla, když se dotkla místa po zranění, zůstane jí tam jizva, to věděla, památka na ten hrůzný večer, kdy málem přišla o život. Pomalou procházkou se vrátili ke Klidným, zabalili věci, rozloučení probíhalo v tichosti. S lupnutím zmizeli a objevili se až v Bradavicích.