Utajené manželství II.

Začátek prázdnin

Minerva se vydala na snídani. Albus chvátal a hlavou mu rotovaly myšlenky o Minervě, zda ji její kolegové přijmou zpátky, jak ji vezmou studenti? A její kolej? A co kouzelnická společnost? Pokud se nebude objevovat na veřejnosti, tak si nikdo ničeho nevšimne.
Minerva se posadila na svoje obvyklé místo, jako vždy. Byl to úžasný pocit, znova zasednout na svoje místo u profesorského stolu. Dneska začaly prázdniny. Minerva si nalila kávu, na talířek si naložila koláček. Dala se do jídla, když v tom vedle ní zaparkoval Albus ,,dobré ráno Minervo."
Zahučel ředitel a zprudka dosedl. ,,I tobě, proč jsi tak uřícený?"
,,Mám spoustu práce."
,,To máš pořád. Hm. Potřebovala bych se tě na neco zeptat. Souvisí to s Potterem. A s, ehm, ty -víš-s -kým."
,,Minervo, víš, jak se jmenuje, tak ho i tak oslovuj. Je to jen jméno, proč se bát jména? Ikdyž je jeho nostitel sebehorší. Stav se za mnou po snídani, popovídáme si."
Dál snídaně pokračovala v tichosti. Oba profesoři dojedli ve stejný okamžik a společně se vydali do ředitelny. Albus otevřel dveře od své pracovny a nechal Minervu vstoupit. Ta se nadechla ,, máš to tady stejné."
,,To jsi říkala i včera. Nezměnilo se to tu přes třicet let. Posaď se a povídej, co potřebuješ?"
Ředitel ukázal na židli před psacím stolem, za který si sám sedl. Žena ho napodobila. ,,Takže, víme, že se Voldemortovi podařilo rozkouskovat svou duši na několik dílů. Neznáme ty předměty, do nichž yvoje úlomky dal, ale vyvstala možnost, že by se část z Voldemortovy duše mohla přenést do malého Harryho?
Přežil smrtící kletbu."
,, To ano, ale nezapomínej, že ho snad chránila i Liliyina láska." Dodal rozvážně profesor. Bylo mu divné, že se ta žena před ním vyptává právě na tohle, ale ona si tu nevědomost dovolit mohla, ona nebyla nejmocnější čarodějkou v Anglii nebo jedna z nejmocnějších na světě. ,,Ano viteál ti poskytuje jistou ochranu před smrtí, ale Voldemort zmizel a ten chlapec přežil. Víš Minnie, láska, to je ta nejmocnější čarodějka." Tuhle větu použil Albus Brumbál nejen jako součást tématu, ale i jako skrytý sdělovací prostředek, k vyjádření svých citů. ,, a mateřská láska, je jedna z těch, se kterými se setkáváme prvně a je velmi silná, proto mohl Harry přežít."
Minerva se ošila ,,ovšem, ale já se ptám, zda můžeš ze živé bystosti udat schránku pro svou duši? Vím, že můžeš očarovat lidi tak, aby ti sloužili, můžeš oživit mrtvoly, aby ti posluhovaly, ale jde i z živého člověka udělat svůj trezor na duši? O tohle ses hodně zajímal i ty jeden čas." Albus pokýval hlavou ,,víš, myslím, že to čistě teoreticky jde. Ano můžeš takhle někoho použít, ale je to velice riskantní, co kdyby ten člověk zemřel? To by pak i kousek té duše zemřel nebo se vytratil. Nejhorší na tom je, že je to stupeň té nejčernější magie, jaká existuje."
Minerva zbledla jako stěna ,,a co si mmyslíš ty? J je z Harryhho, t taky viteál?"
,,To nevím. Zatím. a až to budu vědět, povím ti to."
Minerva se rozloučila. Albus jí dal víc než uspokojivé vysvětlení, ale hlavou jí lítala otázka, jak  to Albus hodlá zjistit.
Brumbál procházel hradem do knihovny, konkrétně do zakázaného oddělení, našel knihy, které hledal, nechtěl, aby se  zvláště některé z nich dostaly do rukou studentů.
A potom sám si potřeboval něco ověřit. Kouzlem si knihy přivolal, vesměs se jednalo o svazky v takovém stavu, jako by se zdálo, že čas sám na ně věkem nebo z opatrnosti zapomněl. Albus se ty knihy kvůli jejich odpornému vzhledu a ještě nechutnějšímu obsahu štítil na ně sáhnout, odlevitovat je nešlo, knihy byly přes příliš nebezpečné, musel si tedy poradit. Vyčaroval ochranný kruh a klec, kam zavřel literaturu a takto ji mohl víceméně  bezpečně s vědomím lehkého rizika přenést do ředitelny.  Zvlášť ho zaujala jedna vyloženě hnusná zplesnivělá kniha v černé kůži.
S odporem otáčel plesnivé  strany oné hnusné knihy, z níž zlo jakoby samo vytékalo.
Brumbál hledal všechno o viteálech. ,,Mám to, Minerva bude spokojená.". Zavýskl muž nahlas, uklidil tu odpornou věc, vylétl z kanceláře a voadl jako velká voda do Minervina kabinetu ,,neruším?" zeptal se radostně a v ičích bylo vidět vzrušení způsobené objevem v knize. ,,Co se děje?" oplatila mu Minerva otázku ,,a sedni si, jsi rozcuchaný a zadýchaný, jako by tě smetka vichřice, tak co je?"
,,Víš, jak ses mě ptala na to, zda lze z někoho udělat viteál a pokud střípek té duše zaniká se smrtí schránky?"
,,Ano, pamatuji se, netrpím sklerozou, ještě ne, tak o co jde?"
,,Je to možné. Je možné, že z Harryho je viteál."
,,Ale, jak ho můžeme zbavit toho nechtěného břemene?"
,,Je jen jeden způsob."
,,Ne! Mlč, vím, co chceš doříct! To je kruté, je to ještě děcko!"
,,Neboj, copak vypadám, jako někdo, kdo by přišel do Zobí a zeotal se jeho opatrovníků dobrý den, mohl bych zabít vašeho synovce, je to v zájmu celého světa? Blbost! Hlavně se o tom nesmí dozvědět Voldemort. To on musí zabít Harryho, až bude příhodný čas. On toho chlapce, ale nezabije, on zabije kus vlastní duše, to je podmínka viteálu a jeho trezoru v živé bytosti. A co se týče viteálu jako věci, tu lze zničit něčím, na co je ta věc svým způsobem alergická nebo obsahuje látku, na kterou není ten člověk, jemuž viteál patří zvyklý nebo mu nedělá dobře." Minerva seděla v křesle bledá jako stěna ,,znamená to tedy, že jednou budeme mít pod střechou znovu kousek Volemorta?"
,,Ano, máš naprostou pravdu. Neboj se. Chlapec se to dozví až za dlouho, až bude schopen to přijmout a postavit se k tomu čelem"
Minerva kývala hlavou a zpracovávala tuto informaci, která na ni zapůsobila jako zásah bleskem. Albus se toho všiml, přistoupil k ní ,,pokud se necítíš v bezpečí, tak jsem tady já. Pokud tu budu já, ničeho se neboj. Víš, co bych si přál?"
Stará paní na něj pohlédla ,,netuším."
,,Abys byla šťastná, beze strachu, abyses nemusela ničeho bát, abys mohla svobodně dýchat ."
,,Ale já jsem, jsem zpátky u milované práce, v prostředí, kde jsem doma. Jsem šťastná a necítím se jakkoli omezovaná ani se nebojím.
Víš, vážím si tvé nabídky, a strašně ráda bych ti řekla, že se chci k tobě vrátit, ale nemám sílu, a pak, bojím se toho, že by nám to zase nevyšlo. Pokud mám z něčeho obavy, pak z tohohle."
Albuse ačkoli to nedal znát, se to dotklo, jediný záchvěv naznačily jeho bledé štíhlé dlouhé prsty, když se zaryly do koženého křesla, o něž se opíraly, profesorka to zaznamenala, ale mlčela, cítila, že ho ranila, že zaťala do živého. ,,Měl bys už jít, je sotva dopoledne."
Ředitel ji poslechl, s rukou na klice se otočil ,,máš času, kolik budeš potřebovat proto, abyses zabydlela." S těmi slovy jí zmizel za dveřmi. Prošel hrad, vešel do své pracovny, kde u  studeného kamenného krbu stál muž asi 180 centimetrů vysoký, hubený, s  černými mastnými vlasy havranního odstínu. Sotva zaslechl vrznutí dveří, otočil se k majiteli této pracovny ,,Á zdravíčko, pane Snape, přišel jste na ten pohovor, že ano?"
,,Dobrý den pane profesore, máte naprostou pravdu."
,,Tak si na to sedneme, prosím, dáte si kapičku medoviny?" Nečekal na odpověď a nalil oběma skleničku zlatavé tekutiny a usadil se za stůl, druhý muž ho napodobil. ,,A co ta vaše nešťastná, hm řekněme účast na Voldemortových vraždách? To by vám jako postu profesora na naší škole nepomohlo."
Snape se ošil ,,potom, co Vy - víte - kdo zabil Potterovy, tak jsem se rozhodl vystoupit z jeho řad. Sám víte, že jsem vám občas donášel."
,,Dobrá, dobrá, vím, jak jste zapálený pro lektvary, přijímám vás a věřím vám, hlavně, když budete naším špiónem u Voldemorta. Už kvůli Lilly Potterové a jejímu synovi. Smlouvy si projďeme hned, ale musí zde být ještě jeden člověk, aby nám to dosvědčil, když tady na škole teď moc lidí není a abych někoho sháněl, to za to nestojí, pijďte Severusi, podepíšeme to teď hned spolu beze svědka."

Severus souhlasil a přijal místo profesora lektvarů. ,,Nuže, vytrhl jste mi trn z paty, smím - li tohle úsloví použít" usmál se Brumbál a rozbalil citronový bonbón ,,nyní, musím zařizovat spoustu dalšího. Rád jsem s vámi mluvil profesore, ale už musím jít pracovat." Snape se vyklidil, z Bradavic, když vycházel z ředitelny, potkal na schodech Mcgonagallovou s papíry v náručí ,,co ten tady chtěl?   Vždyť je to smrtijed."
,,Ále, bude tu učit lektvary." mávnul ředitel rukou ,, co mi neseš?"
,,Nějaká lejstra k podpisu. Nechceš si promluvit?" profesor se s otázkou v očích zahleděl do těch minerviných ,, o čem bysis chtěla promluvit?"
,,O nás dvou. Večer u brány."
Albus souhlasil a než se nadál, zůstal sám v pracovně, nebyl ještě ani čas oběda. Albus nevěděl, co bude dělat celý den, nic nechtěl dělat byl horký letní den. Hrad opanovalo horko, chodby, které jindy poskytovaly i v létě chladné útočiště, byly napadené horkem a nikdo nic nechtěl dělat nebo byl mimo hrad. Tím pádem měli Albus s Minervou hrad skoro celý pro sebe. Dnes večer si naplánovali procházku, Albus si nebyl jist, přesto se rozhodl počkat na tu, jež stále vroucně miloval večer s prvními hvězdami u vstupní brány.
Minerva se objevila jen malou chviličku po ředitelově příchodu ,,dobrý večer Albusi."
,,I tobě, tak, co navrhuješ? Hrad je téměř prázdný, smím tě pozvat na malou procházku po pozemcích? Noc je teplá, hvězdy, měsíc svítí jasně." Minerva s úsměvem kývla a přijala nastavené Albusovo rámě. Drahnou chvíli mlčeli a hleděli před sebe, ticho prolomila až Minerva ,,ty Albusi víš, proč jsem se vrátila, znáš ten pravý důvod." Profesorka se zastavila, ředitel si toho všiml ,, já vím, proč jsme ale zastavili?" zeptal se a otočil se k ní čelem. ,,Minervo, nemusíš se bát toho citu, já ho taky cítím. Stále, ikdyž jsi tu nebyla a přesto přetrval."
Albus chytl Minervu za ruce, jak je má ledové a to je léto!
,,Svěř se mi." Minerva sklopila oči k tmavé zemi, zhluboka se nadechla, vydechla a nedostala ze sebe jediné slovo, jen znovu zvedla zrak, zahleděla se do těch poměnkově modrých očí, které jí tolik učarovaly pokaždé, když se do nich zahleděla, to co z nich mohla vyčíst jí zasáhlo, byla tam láska, pochopení, odhodlanost ji chránit, ona nepotřebovala znát nitrozpyt, aby jí došlo, co jí chce Al tolik říct a čeho se bojí, jí stačila pouhá dedukce, zvedla opatrně ruku a měkce ji položila na Alovu tvář, ten ji překryl svou rukou. Stačilo to možná víc než slova, ke kterým se Minerva nakonec odvážila ,,víš, celou tu dobu, co jsem tu nebyla, co jsme byli od sebe, jsem cítila tady neskutečnou prázdnotu." s těmi slovy si sáhla na srdce ,,a teď, když jsem konečně tady, zpátky a s tebou, cítím se neskutečně šťastná, to prázdné místo, jakoby se najednou zaplnilo a..." dál už nemohla mluvit, protože jí Albus položil lehce prst na ústa ,,rozumím ti. Tak moc bych ti chtěl něco říct."
,,Tak mi  to pověz."
,,Neurazíš se?''
,,Ne"
,,Miluju tě, mohla byses vrátit prosím? Mohli bychom spolu začít znovu?"
Mimerva byla ráda, že začal ten muž první hovořit o tomhle, sama se k tomu neměla ,,taky tě miluju, stále, navždycky, ráda se vrátím a nic nás už nerozdělí."
Albus cítil úlevu, velkou úlevu, už nebyl sám, ale měl po boku ru, jež tak dlouho miloval tak vroucí láskou, jak jen to bylo možné. V Minervině srdci se rozbuchl ohňostroj radosti a štěstí, nevnímala nic jiného než - li ten blažený pocit.
Jeden bez druhého být nemohli.
Tak po dlouhé odmlce jsem zpátky s naší dvojicí. Prostě je nemůžu nechat od sebe.