S pravím
A kutní
D epresi?
Únavou padám do postele
psychiatr něco o ambulanci mele
ale stejně celou noc nezamhouřím oka
můj život je jedna velká stoka
denních snů
a nočních procházek
prázdnejch dnů
a těžkejch otázek
o mým stavu
a ten hezkej obrázek
cos mi daroval
mi visí nad postelí
jako upomínka na naše noční útěky
co naše těla stmelí
na noci strávený pod hvězdama
protkaný konverzačníma polibkama.
Počítám pohledy
a lidi co mě zavrhnou
vždyť já taky nemusím brát ohledy.
Jak já je nenávidím
NENÁVIDÍM
NENÁVIDÍM JE!
A SEBE
A TEBE (ne)
A VŠECHNO KOLEM
je tak hlučný
i pohledy jsou zvučný
počítám smích
co nepatří mně
ale já to neovládnu.
Je to zvučnej paradox
a všechno ztichne na chvilku.
Ale ne pro mě.
Včera mi (sadistickej bůh?) donesl zásilku
plnou hrůzostrašnejch pocitů
běžet a už se nevrátit
všechno naruby teď obrátit
a vnitřnosti vylezou hezky navrch
abys mě konečně i ty už zavrh'
za to že jsem vrah.
Takže běžím a už se nevrátím
všechny slzy na kolejích utratím
za lístek do neznáma
pryč od halucinací
za mojí fascinací
barevnejma drakama
a flekama
od červený barvy (?)
tam kde štěstí nejsou larvy
depresí.
Pojedeš se mnou do říše štěstí?
11:45, koleje budou od smutku a červený barvy (?) až vlak pojede zpět a ze mě bude skvrna na kovu, už ne skvrna na týhle dokonalý generaci.
