Dvě zlomený duše
na jednom placu
dvě promočený smutný myšlenky
lidi jsou jen ideály
a hvězdnej prach
povídali že mu hráli
chci smýt pach
tvých lží
a lásky
no a teď odcházíš
na svý myšlenky sázíš
celou svou osobu
miluješ a miluju a milujeme.
Proč?
Kam jdeš
a
co když
už se nevrátíš?
Najdeš světlo světa
někde na hranici
vlastní
existence
a už nebudeš potřebovat
tu strašně "výjimečnou" osobu
třeba jsem naprosto obyčejnej
jen ty sis toho ještě nevšimla.
Chci se posadit na koleje
tvých slov
nechat se zabít jedinou tvou myšlenkou
že ti štěstí zrovna nepřeje
třeba se vedle tebe probouzet
vzpouzet se
vlastním nápadům
zelený oči a plný rty
co stojí za hřích
viděla jsi ten sníh před svým domem?
Tomu se říká výjimečnost.
Uč se významy slov, prosím.
Taky po tobě toužím víc než myslíš
ty jsi jen slepá,
my všichni jsme.
Jako bys vyrvala kus mýho srdce
s tím že vlastně odcházíš
jasně, chápu, nevadí
ta slova sama o sobě lží zavání.
Vrať se mi
protože já bez tebe neexistuju
a dochází mi to až teď
v plným zkurveným rozsahu.
Vrána k vráně sedá
ale já jsem jen malá otrhaná vlaštovka
co vždycky odlétala za svým štěstím
a neviděla, kde se její štěstí skutečně skrývá.
V tobě.
Odpusť…
Černá vrána se zelenýma očima
co hledá samu sebe
v zemi plný hniloby a samoty
ve který já ji nechal se utápět.
Samotnou.
Vrána k vraně sedá.
