Vždyť já už ani nerýmuju.
Jdu, vítr mě chladí do tváře
boty těžce dopadají na chodník
(protože i samotná existence je už těžká)
zimní paprsky
třpytivý slunce
a unavený oči bez spánku.
Zavřu je a vidím skrz
všechny vztahy, slova, zdi
bez jediného nádechu
kráčím dál a dál
bez jediného výdechu
člověk by se bál
že mu nohy křupnou pod tou tíhou emocí
slova jsou snová
a vítr mě chladí do tváře.
Dál a dál.
Znovu a znovu.
Je to každý ráno co se musím budit bez tebe
jdu ven
a klasicky
koukám na nebe
(ach ty rýmy)
jestli jsi hvězda nebo sedíš na mráčku
nebo mě možná všechny ty představy už drží
na háčku
co mi ryje hrot do krku tak hluboko
že už si neumím připustit
že tvoje srdce nebije.
Uvnitř mě hnije
pocit
že jsem mohl udělat víc.
Něco dokázat.
Něco změnit.
Na celým mým životě je jen jedna skutečná věc.
Prázdný místo co jsi po sobě nechal.
Nezaplnitelný…
Neuvěřitelný
tou svou prázdnotou.
Že nic, to záhadný nic prý neexistuje?
Že nic nemá barvu?
Kdybyste věděli.
ROZŘEZEJ MĚ NA KUSY
A HLEĎ NA NIC
CO TĚ UDUSÍ
SVOU PRÁZDNOU PRÁZDNOTOU.
Nic.
Takže koukám na nebe
a sleduju hvězdy
ten lehkej vítr a třpytivý zimní slunce
a uvnitř mě se konaj sjezdy
všech zlejch emocí
co už mě docela ovládly.
Prý mladí umírají protože je bůh miluje.
Jenže já v něj nevěřím, tak co potom?
Tak kam jsi šel?
Potom...nic.
Kéž se nade mnou ten váš bůh slituje…
