A tak jsem se díval
s nádechem a výdechem jsem se rozeběhl
když tvoje ruce držely mě
jako pouta bez řetězů
protože ať už jsi slíbil cokoliv
odešel jsi a běžel kamkoliv
kam já nedohlídnu.
Bez řetězů protože jsi stejně nezůstal
ať už jsi mě tu noc držel od kolejí
stejně jsi se druhej den vypařil
s vůní slibu na rtech
a celej můj pokoj voní po tobě
polštáře, trička a moje kůže
ty oči když jsi říkal že mě miluješ, znovu
možná jsi mě chytil ale nikam nedovedl.
Možná jsem se celou dobu slepě díval do dálky
a nikdy se nepodíval co náleží jen mně
nikdy se nepodíval co je za tou clonou pocitů
a lží co pohladí na rtech a na stehnech
a jako vždycky ve tmě vydám krátkej vzdech
možná jen abys zůstal.
Možná jsem se jednou cítil
jakože nikdy neodejdeš
že vždycky bude někdo, kdo si stoupne a řekne
"já neuhnu"
a když jsme jeli tím nočním autobusem
a ve skle se odrážela světla jinejch světů
když jsem ti hlavu na rameno položil
možná jsem se jednou, za celej život
cítil konečně v bezpečí
a když jsem na konci dne, ve špinavý dece
a zimě co se proplazila pod dveřma
usínal v tvým objetí
možná jsem se i usmál.
A teď tu ležím, v slzách a
s pochybnostma o celým lidským bytí
na kolejích není žádná
červená barva
pravej lidskej život je vlastně k zblití.
Já přece slíbil že před dětma tohle nedělám.
Možná jsem tak prázdnej že už ze sebe pravý city nevydám
možná už bez tebe nežiju a bez bolesti nedýchám
možná mám osud vytečkovanej v papíru
možná jsem si nikdy neuvědomil
že láska se krájí na míru.
"Takhle vztahy chodí" říkáš
a otáčíš se na poslední vteřinu
aby ses na mě podíval
ani ne smutně, jako spíš
s tím tvým pohledem
"byl to jen vztah, teď běž a zapomeň."
Vzal sis moje tělo
s vědomím že druhej den už nic nebude.
Jak může být tak jednoduchý prostě odejít
když člověk co stojí před váma
je člověk kterýmu jste ukázali svoji nahou duši, tělo a svědomí?
