Hvězdy svítí o něco jasněji
když stojím na balkóně
vločky ve vlasech
sníh pod nohama
moje vědomí je zastavěný
někde pod schodama
z citů co se nikdy nepřestanou
vracet.
Říkáš že jde o takzvanou
poblázněnost
když všichni kolem pijou zelenou
a já sedím ve sněhu
s hlavou slepenou
myšlenkama na tebe
proč mi tvrdíš
že to přejde?
Za ty roky to nepřešlo.
Mám bordel v hlavě
a kruhy pod očima
jako každej náctiletej
jsem pro tvoje oči slepej
přijdu si jinak a trochu zasněně
oči upřený na stěně
ze všech vzpomínek a zážitků.
Jenže realita
bývá jiná.
Skály z mraků a přízraků,
mlhy a nadmíru
strachu
a odmítání
ze všech stran
a jakmile oči odvrátím
od vzdálených hvězd a vesmíru
co je po všech stranách dokonalej
a dokonalejší,
vidím že
si vymýšlím tvoji přízeň
a doufám v ni.
Jen doufám.
Protože předu přízeň
ze slov bezvýznamnejch
z frází omamnejch
co chtějí moje oči spoutat
v tvých
než začne oheň mojí lásky doutnat
z vyhaslýho plamene zázraků
chci ti říct že
tóny jsou mentolový a akrylky bledější než obvykle
možná jsem zakopanej v hloubi duše a nevidím pořádně na tenhle svět
cítím se nezvykle
pryč
nebe je fialový když přemýšlím o mléčný dráze
a zdrogovanejch dracích co přibírají na váze
s barvama z duhy a cigaret z kašmíru
jestli takhle vypadá láska
pak si přijdu nadmíru
povznesený
nad vlastní existencí.
