Zamčenej mezi čtyřma stěnama
dýcháš nedýchatelno
polykáš prázdno
přemýšlíš o všech
nemožnostech svýho života
a všechny ty oči
jsou jako porota -
má tvůj život vůbec cenu?
Moc rozcuchaný vlasy
moc unavený oči
špatně oblečenej
zevnitř vyslečenej,
špatný zboží.
Každej tvůj vzdech
a pohled do našeho vesmíru
tvoje tělo se prohne pod
silou mýho doteku
polykáš slabiky a slova
všechno bez vzteku,
bez breku,
seš moje droga
s hromadou vedlejších účinků
křičím do světa
že jsme prošli vším tím
čím oni neprošli.
Všechny zdi jsou popsaný
sledujou mě
bez odezvy,
až nebezpečně vlezlý.
Vždycky jsem chtěl
něco znamenat.
Vím, že kdykoliv ti pohlédnu do očí, uvidím všechno co jsme prožili. Smysl.
Zvenčí,
za oknem,
čeká smrt,
ale v tvejch očích
je vesmír co mě podrží (pohltí?)
když budu potřebovat.
Potřebuju.
Hej a chytám tvoji ruku, stopex je teď na předpis
mám miliardu myšlenek a jeden spis
o našem spletenym bytí.
Ztratil jsem lístek na zoloft, tomu se říká smůla.
Jestli si zrovna říkáte, že moje tvorba je den ode dne horší a většina básní je o ničem, tak jo, je. Snad už bych ani neměl vydávat. Moje myšlenky jsou prázdný.
