Můžou mi prostřihnout střeva
a nikdo by si nevšim'
že jsem vlastně levák
jako vyšitej
z půlnočního papíru
tahle bolest
má tíhu miliardy let
co jsi mi říkával
že jsem to nejlepší v tvým životě
neunesu vlastní vnitřnosti
jsem jedna velká louže
krve a střev
co jsou těžší než moje vědomí
hledám v tobě kapku lidskosti
moje myšlenky mě sžírají
od prostředka
tam kde se schází vesmír mý zlomený osobnosti
noční inkoust
se míchá s urputnýma slzama
v křečích se držím
kolem hrudníku
abych se celej nerozsypal
na tisíce kousíčků
a říkáš, "básníku
vždyť pro tebe je bolest múza"
bývala.
A celý moje tělo se chvěje
někdo vzadu, ve tmě se směje
že jsem padl do náruče
lháři.
Tyhle slova nesou
nejkrutější bolest
ze všech co jsem kdy ucítil
kéž by mi někdo na cestu posvítil
když bloudím ve tmě,
s pláčem a zoufalstvím
po kapsách
nesnáším probuzení
bez tvý náruče
nesnáším probuzení
protože vždy doufám
že se můj dech uprostřed noci
vytratí
tak jako ta tvoje láska.
Cítím se sám, snad jako nikdy dříve.
"Vrať mi věci, tohle nemá smysl"
tvůj tón
ze dne na den zkysl
jsem jako poskládanej z částeček
co se za pár minut rozletí
zpátky na hvězdnej prach.
Chybí mi pach tvých růžových myšlenek, chybí mi vůně tvýho těla, chybí mi noční povídání na střeše, prý že potom moje duše zbělá, chybí mi tvoje modrý oči, co snad viděly až do nitra mýho vědomí, chybí mi časy, kdy jsi ještě míval svědomí...
Tahle bolest je jak snová
větší než co kdy dokážu vyjádřit
slovama.
Jak jsi mi to mohl udělat?
