SEX, DROGY A ROCK 'N' ROLL!

Pohádka

24.

Hruď mi svírá drtivý tlak, jenž mi znemožňuje dýchání.
Nevěřím. Já něvěřím.
On tam stojí. On tam je. A dívá se přímo na mě. Usmívá se na svou sestru.

Můj bratr. Opravdu je to on. Nedbale rozcuchané havraní vlasy. Ostře řezané rysy stejné jako ty mé. Jeho ledově klidná aura z něj přímo sálá a láká mě k sobě.
Zamrkám pro přesvědčení, zda to není přelud. Stále tam však je.
Vůbec nic nechápu, ale Denny se na mě s rukama v ošuntělých džínách usmívá a uvolněně postává na rohu domu.

Vzedme se ve mě vlna pocitů, které mě zcela naplní. Pohltí i moji mysl a zcela umlčí nesouhlasné mumlání mého rozumu.

Viděla jsi jeho smrt. Viděla jsi na vlastní oči jeho poslední výdech, než sebou jeho tělo přestalo bolestí škubat.

Je mrtvý.

V hlavě mi hučí. Neslyším nic, jen ten pronikavý zvuk, jenž mi usilovně brání racionálně uvažovat.
Denny! Denny žije!

Toužím jen po jeho objetí. Chci znovu slyšet jeho hluboký hlas, smát se jeho vtipům a posílat ho do háje s až přehnaně starostlivýma kecama.
A ono to půjde, protože žije!
V mžiku se mi po tváři rozkutálí slzy štěstí. Šilená radostí se na něho směju a zároveň se zvedám z vyhřátého kamene.
" Kam jdeš?" ozve se za mnou Saul. Neodpovím, vlastně ho pořádně ani nevnímám. Jdu za svým bratrem.
Koutkem oka zahlédnu Axla, který vyšel z baru a ostražitě mě pozoruje. Nevěnuju mu pozornost. Nezajímá mě vůbec nic kromě jedné osoby. Jako v transu mířím ke svému dvojčeti.
Za zády slyším znepokojené hlasy, nikdo mě však nezastaví. A to ani když se rozběhnu. Denny zašel za roh a ztratil se mi z očí.

Celé město ztichlo. Kolem mě duní jen ozvěna mých kroků. Doběhnu na konec budovy a nahlédnu za roh. V uličce, kde se má nacházet můj bratr, je jen bezútěšná ledově zlověstná tma, která mě ihned začně neúprosně drtit.
Kde je?
Nerozumím tomu! Kde jsi?!
" Denny?" hlesnu ztrápeně. Žádná odpověď. Přelétnu pohledem uličku. Je neprůchozí, na jejím konci stojí další budova. Požární schodiště domy také nemají. Ani žebříky nevidím.

A najednou mě zasáhne neuvěřitelnou silou pravda.
Přelud.
Halucinace.
Duševně chorá.
Psychopat.

Pravdivá slova mi pronikavě svítí v mysli jako nevkusné neonové nápisy nad kluby.

Vydám vzlyk, jenž je pln čirého zoufalství. Odrazí se od stěn a vrátí se ke mně dvakrát tak hlasitý. Bolestivě se mi vryje do mysli. Dalšímu ničivému výkřiku se pokusím zabránit dlaní. Bezvýsledně.
Je mi na zvracení. Mám chuť se vyblít z podoby. Druhou rukou se chytnu za břicho a sesunu se na kolena. Obloha se nemilosrdně přibližuje a drtí mě svou tíhou.

Nyní už se mi vzlyky nekontrolovatelně derou ústy ven. Slzy se mi tříští o ruku na rtech. Ohnu pátěř a schoulím se do co nejtěsnějšího klubíčka. Tvář mi zakryjí prameny vlasů a já se ocitnu v temnotě. V temném světě, ve kterém mě uvěznila má vlastní mysl.
Jsem ztracená.

Nedokážu určit, jak dlouho mnou otřásaly trýznivé vzlyky a nářek. Nevím, kolik času uplynulu, zatímco jsem měla čelo zlomeně položené na popraskaným asfaltu, o který se tříštily mé slzy. Ale vím, že jsem slyšela naléhavé hlasy mých přátel, které přicházely odevšad. A pak mě něčí ruka začala konejšivě hladit po zádech. Saul ke mně začne promlouvat. Je zřejmé, že je vyděšený. Třese se mu hlas. Jeho slova se ke mně však vůbec nedostávají. Nedokážu přestat vzlykat. A pak se v té tmě začnou míhat obrazy, které se postupně vyjasňují. Najednou jsem znovu tam.
Vnímám svůj hlasitý nářek.