Víra, naděje, láska

3. Kapitola

,,Pel!" Zastavila jsem a počkala, až mě Fina doběhne. Po včerejší noci měla ještě trošku napuchlé rty, které se nepřestaly usmívat a své ruzcuchané vlasy si také ještě nestihla upravit.

,,Jak můžeš vypadat tak šťastně potom, co jsi někoho přivedla do hrobu?" Nemohla jsem si odpustit se na to zeptat ještě před tím, než měla možnost začít konverzaci na jiné téma.

Jen pokrčila rameny. ,,Kam teď jdeš?" Zamluvila to jinou otázkou.

,,Ke Stromu, proč?"

,,A zavolal tě, nebo máš prostě spoustu času a jen tam chceš zase přemýšlet." Dala důraz na to poslední slovo.

Zasmála jsem se. ,,To je to se mnou až tak špatný?" Určitě jsem se mnohem raději potulovala ve svých myšlenkách, než abych se zabývala věcmi, které nikam a k ničemu nevedou. Neříkám, že s myšlenkami toho můžu tolik dělat, ale aspoň nebudu mít šanci něco pokazit. Jakoby nestačily následky mého otročení Lesu.

,,Ty se prostě musíš naučit nechat někdy věci vyvíjet se svou přirozenou cestou." Na chvilku se odmlčela a potom dodala: ,,Nebo tak jak to chce Les, což je ve většině případů to samé..."

,,Ano, ale zase se ti někdy vyplatí vědět, co tím způsobuješ." Stála jsem si na svém.

,,Ale jestli budeš nad vším tolik přemýšlet, budeš trpět ještě více, než ti lidé, které zabiješ! Pro ně je to za chvilku pryč, kdežto ty se tím budeš trápit navěky!"

,,Proto ty budeš raději zabíjet nevinné lidi na počkání?" Bránila jsem se, ikdyž na jejích slovech něco bylo. Svou sebelítostí ty lidi stejně nezachráním.

,,Úplně na počkání bych neřekla, pokud si s nimi chci užít!" V očích jí zableskly plamínky vášně, se kterou jim vlastně dělala smrt krásnější. Už jsem možná chápala její chování... Ale pořád mi to přišlo strašně sobecké! Užít si s někým noc a potom jej nemilosrdně zabít.

Peliko! Někdo přichází! Dnes je to na tobě. Nezklamej mě! Cítila jsem, jak mě volá Les.

Už jdu! Šeptla jsem ve skrytu duše.

,,Promiň, musím už jít, Les mě volá." Rozloučila jsem se se Finou a vydala se směrem, který mi Les našeptával. Čím více jsem se blížila k tomu člověku, tím více jsem pozorovala, jak se na Les snáší husté závoje mlhy a šera. Musela jsem být už hodně blízko. V tu chvíli jsem ho uviděla. Byl to mladý a urostlý, ale zároveň také asi chudý a celý otrhaný dřevorubec.

No tak! Jdi za ním! Omam ho! Postrkoval mě k němu Les. Nechtělo se mi. Když jsem tam chvíli jen tak stála, převzal Les kontrolu nad mým tělem a já proti své vůli tančila. Točila se kolem něj, laskala jsem ho na tvářích a snažila se jej zapojit do svého tance. Potom, když mi Les už začal důvěřovat, jsem se na chvíli zastavila, abych mu mohla na rty vtisknout jeden, jediný, letmý polibek, který v něm vzbudí neskonalou touhu za mnou jít kamkoliv si budu přát... A rozutekla jsem se hlouběji do Lesa. Nechala jsem za sebou vlát svůj závoj, abych se mu nestratila a sem tam jsem se zatočila, abych na něj počkala. Když mě dohonil, chytil mě za šátek a přiháhl si mě jím k sobě a začal mě zaplavovat polibky. Už jsem chápala Finu, že si s muži tak ráda užívala...

Jenže potom jsem si uvědomila, co nastane potom...Jemně jsem mu vyklouzla z objetí, zatočila jsem se kolem něho a vydala se jinou cestou, než bych vůbec měla... Mířila jsem k Oceánu. Pryč z Lesa. Věděla jsem, jak moc je to ryskantí, ale zachráním jeho život a to bylo teď hlavní. Sem tam, jsem mu vtiskla jemný polibek, aby mé mámení ještě narostlo na síle.

Doběhli jsme až k útesům a k mému oblíbenému místu, seběhli jsme na písečnou pláž, kde se pod útesy rozkládaly jeskyně. Tam jsme se schovali a on se konečně dočkal té chvíle, kvůli které za mnou celou tu dobu běhal. A já se mu musela poddat, aby se po chvíli unavil a já mohla klidně odejít. Líbal mě tak zuřivě a nenasytně, až jsem si myslela, že odtud nevyjdu živá. Zajížděl mi prsty do mých plavých vlasů a já si myslela, že se mu rozplynu pod rukama. Bylo to úžasné. Určitě to za to stálo. Určitě to stálo za to utrpení, které mě ještě čeká. Přitiskla jsem se k němu ještě víc, abych se v jeho náruči ztratila, abych se tam skryla před Lesem.