Víra, naděje, láska

8. Kapitola

,,To myslš vážně?! Ke Stromu?! Copak nevíš, že mě nenávidí?! Po tom, co jsem provedla... Přiznávám, že jsem udělala chybu, ale..." Nechtělo se mi mu to všechno vysvětlovat. Sama jsem z toho všeho byla zmatená a nevěděla, co si myslet.

Zadívala jsem se do jeho olivových očí, které měly nádech do šediva. Snažila jsem se v nich vyčíst, že se mnou plně souhlasí, že o mě měl i tak strach a nechce mě vydávat na pospas dalšímu nebezpečí... Nic, jen nezaujatý, chladný pohled, po kterém mi přejel mráz po zádech...

,,To je tvoje chyba, neměla jsi přestoupit Pravidla. Ty to moc dobře víš, tak proč jsi to udělala?" Už jsem se chtěla nadechnout a vysvětlit mu mou úzkost z povinností, které mi Les dal, ale potom jsem si uvědomila, že nečekal na mnou odpověď. Jen dál pokračoval. ,,Ani nevíš jak mě to zasáhlo! Jednu chvíli mě tu úplně klidně líbáš a prý chceš být se mnou, chvilku na to utečeš s nějakým přivandrovalcem a děláš s ním ani nevím co! A ani to nechci vědět! Víš jaká to pro mě byla bolest, když jsem viděl, jak tě tu mučili a potom jen vhodili do Oceánu?!" V jeho očích se nyní zračila rozhořčenost. Možná měl pravdu... Možná jsem to neměla dělat. Navíc, kdybych to neudělala, nemusel by kvůli mě tolik trpět Susej...

,,Promiň..." Chtěla jsem mu ještě říct, že ho opravdu miluji, že k ničemu nedošlo, že chci být jen s ním, ale hlas se mi zadrhl v hrdle a kromě vzlyků znějícimi mezi slzami, které se mi kutálely po tvářích a o kterých jsem doteď ani netušila, protože  jsem se tak soustředila na něj, jsem nevydala ani hlásku.

Chvíli na mě jen hleděl, jakoby se rozhodoval, co má udělat. To přimělo mé slzy k ještě prudšímu spádu. V jednu chvíli mi tu říká, jaký o mě měl strach a potom ani neví, jestli mě může vůbec obejmout?! Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem vrátit ten malý okamžik zpátky, aby se nic takového nemuselo stát. Aby mě nemusel vidět tak slabou, nikdy jsem s ním sem neměla chodit! Jenže co bych vlastně dělala jinak? Chtěla jsem jít ke Stromu a teď? Po tom, co jsem spatřila Lenira, úplně jsem zapomněla na všechny své plány a nyní si jimi už nejsem vůbec jistá... Vůbec jsem neměla chodit do Lesa! Bylo by to mnohem jednodušší!

Zabořila jsem hlavu, do něčeho měkkého a teplého. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem se najednou objevila v Lenirově náručí.

,,To nic, to bude dobrý..." Utěšoval mě zatímco mě hladil po vlasech.

Chtěla jsem mu věřit. Přála jsem si, aby bylo vše zase dobré. Opravdu jsem tomu chtěla věřit!

,,Jenže co když nebude?" Zašptala jsem téměř neslyšně. ,,Co když to bude ještě horší?" Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Už nebyly tak chladné, vlastně se na mě nesměle usmívaly a já si vzpomněla, jak jsme se poprvé potkali. Musela jsem se tomu opět pousmát, jako vždycky, když jsem si na to vzpomněla.

Byla noc mého prvního tance. Byla to veliká slavnost, jako pokaždé, když má nová rusalka první tanec. Jenže na to, že jsem to byla já, si mě nikdo moc nevšímal. Když došlo ke správnému času na tanec byla jsem tak nervózní! Když jsem se potom točila mezi ostatními rusalkami, zatočila se mi hlava tak silně, že jsem ztratila rovnováhu a spadla Lenirovi přímo do náručí.

Při té myšlence jsem se o něj ještě víc opřela. Ale on mi to nedovolil, protože si jemně přitáhl mou bradu blíž a něžně mě políbil.

V ten moment jsem cítila, že pokud je tu se mnou Lenir, všechno bude v pořádku! Během maličkého okamžiku jsem se rozhodla.

,,Asi bychom měli jít za Stromem." Řekla jsem už plně rozhodnutá, když se ode mě odtáhl.

,,Jsi si jistá?" V jeho očích se zračila starost.

Přikývla jsem. Byla jsem si jistá, něco ve mě mi říkalo, že... že Les už nade mnou nemá takovou moc jako dřív a že budu v bezpečí.