Víra, naděje, láska

12. Kapitola

Vyděšeně jsem se ohlédla na Lenira očekávajícího odpověď.

Co mu teď mám říct?!! Nemůžu Marita prozradit! Kéž by mě aspoň tentokrát něco napadlo... A jako na zavolanou, mi na pomoc na poslední chvíli proběhnul hlavou nápad. Docela pochybný, ale přesto pořád nápad...

,,No..."začala jsem, ,,nějak se mi zatočila hlava a já jsem spadla na zem a strašně mě bolí noha..."

,,A to ti mám věřit? Přece víš, že se nemůžeš zranit!" Odsekl nezaujatě.

,,Já vím, tys mě jen nenechal domluvit..." Pokusila jsem se opatrně vstát... ,,No a proto jsem nahlas děkovala Lesu, že to nic není a jen to trošku...bolí." Pokusila jsem se o vítězný úsměv, když jsem se konečně postavila, jenže v tu chvíli mi noha vypověděla službu a opět jsem se ocitla na zemi.

,,To opravdu nevypadá dobře..." Přistoupil ke mě, aby se mi na zranění mohl podívat.

,,Vždyť máš zlomený kotník! Jak se ti to mohlo stát?!!" V jeho očích se zračilo čiré zděšení, ale ne z mého poranění a strachu o mě, ale ze strachu ze mě. Lesní rusalky se nemohly zranit, byly před tím chráněny kouzlem, pokud se mi stalo něco takového, vypovídalo to o mé identitě, o faktu, že nejsem rusalkou. To bylo ovšem bolestivé zjištění i pro mě samotnou. Že by měl Oceán pravdu? Že bych opravdu nepatřila k Lesu, ale byla tou ztracenou princeznou Oceánu, jak mi to před pár dny vyprávěl?

,,Musíme tě dostat co nejrychleji k ošetřovatelkám!" Přerušil proud mých myšlenek lehce mě uchopil do náručí.

Byla jsem mu za to tolik vděčná! Obzvláště, když jsem ještě chvilinku před tím, viděla jeho strach v očích...

,,Děkuji." Zašeptala jsem mu do náruče, když mě co nejrychleji unášel na druhou stranu Lesa.

,,Není zač." Odmlčel se a chvíli vypadal, jakoby se rozhodoval, jestli mi ještě něco má říct, nebo ne.

,,Co jsi teď vlastně dělala v těchto končinách Lesa?" Zeptal se nakonec.

V tu chvíli mi vyschlo v krku, co mu na to mám říct?

,,Já... Les mě sem zavolal, kvůli nějakému dalšímu člověku... Potřeboval se ho rychle zbavit." Odpověděla jsem po chvíli přemýšlení. Jen jsem doufala, že to nebyla moc dlouhá doba.

Lenir nad tím jen pokýval hlavou. ,,A co? Dobrý?"

,,Co - dobrý?" Nechápala jsem, co tím myslí.

,,Jak to zvládáš? Nemáš ráda, když někoho připravíš o život. Dobrý?" Zopakoval otázku a v jeho očích se zračil neklid.

,,Jo, jo, všechno dobrý." Usmála jsem se na něj.

,,Fakt? Zníš tak... rozhozeně." Ujišťoval se a já chvilkami měla pocit, že má podezření...

,,Neboj se. Nic se nestalo." Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho jemně na rty.

Zastavil se a polibek mi něžně opětoval.

,,Už mi věříš?" Usmála jsem se na něj, když jsem se od něj odtáhla.

Jako odpověď mi dal pusu do vlasů.

,,Už jsme tady." Došli jsme až k ošetřovatelce, ale když se mi na můj zraněný kotník podívala, prohlásila, že na to nemá potřebné náčiní a ani neví, jak si poradit s rusalčiným zlomeným kotníkem a poslala nás ke zvířecí ošetřovatelce.

,,Zvířata mají přeci jen víc zlomenin než rusalky." Zaslechla jsem, jak si pro sebe zamumlala, když jsme od ní odcházeli.

,,To snad není možný..." Zabrblal Lenir a znovu mě uchopil do náručí, aby mě odnesl ke zvířecím ošetřovatelkám.

,,Nemusíš to dělat, jestli nechceš... Určitě máš víc věcí na práci." Odporovala jsem mu. ,,Nemusíš tu se mnou obíhat celý Les. Jsem si jistá, že někdo by se mě určitě ujal..."

,,Ne, ne, já tě tam zanesu." Trval na svém Lenir a rychle přidal do kroku, abych se nestihla zeptat ještě někoho jiného.

,,Děje se něco?" Zeptala jsem ho opatrně.

,,Ne, proč?" Zeptal se skoro nepřítomně.

,,Protože se dneska chováš tak nějak... divně... Tolikrát ses mě dneska na něco ptal, odnášíš mě k ošetřovatelkám ikdyž nechceš..."

,,Nemůžu snad být dobrým přítelem?" Obořil se trošku dotčeně.

,,Ne, promiň, tak jsem to nemyslela..." Raději jsem už mlčela.

A mlčení nám vydrželo až do konce naší cesty...