Víra, naděje, láska

15. Kapitola

Snažila jsem se utíkat co nejrychleji, jak mi to berle mohly dovolit. Soumrak tu měl každou chvíli být a já ještě nebyla dost blízko paloučku a dost daleko od místa, kde jsem naposledy zahlédla Marita. Už jsem to chtěla vzdát, protože Era se svou přítelkyní tu stejně ještě nebyly, takže prozrazená budu tak i tak, když v tu chvíli mě někdo pevně popadnul ze zadu a tiše mě unášel Lesem až k paloučku...

Během cesty jsem se neustále nějak ošívala, abych se konečně mohla podívat, kdo mě to odnáší. Ani jsem nevěděla, jestli tomu dotyčnému poděkovat, nebo se na něj rozkřičet, že nemá proč mě jen tak odnést. Navíc jsem potřebovala zjistit, jestli Era se druhou chovatelkou stihly utéct někam do bezpečí...

Když mě konečně ruce upustily na zem a já se konečně mohla podívat do očí svému zachránci, úplně jsem ztuhla, když jsem zjistila, kdo mě to celou dobu unášel. Chtělo se mi skákat radostí a objímat dotyčné, a vykřičet se z náhlého přívalu nadšení.

Celou tu dobu mě totiž unášela Era se svou přítelkyní. Stihly jsme to právě v čas! Operace dostat Marita z lesa se tedy úspěšně zdařila.

,,Moc vám děkuji!" Objala jsem je obě pevně. Byla jsem tak šťastná! Stihla jsem to!

,,No tak Pel! Kde jsi?!" Ozvala se za mými zády Fina a tak jsem se musela se svými zachránkyněmi rychle rozloučit.

,,Už jdu."  Houkla jsem za sebe a pokusila se dostat k Fině co nejrychleji, jak mi to berle dovolovaly.

,,Co se ti prosímtě stalo?!" Vyjekla Fina možná až příliš nahlas a v jejích očích se dalo číst jako v otevřené knize - zračilo se v nich zděšení a nevěříctnost.

,,Prosím! Řekni mi že se mi to jen zdá!" Vykřikla ze sebe, jako by tomu nechtěla věřit.

Nic jsem jí na to neodpověděla a jen k ní natáhla jednu berli, aby se mohla přesvědčit o její skutečnosti, jenže ona s neskrývaným odporem uskočila.

,,Nedotýkej se mě!" Zavřeštěla ze všech sil vyděšeně, čímž se mi akorát dostalo pozornosti ostatních rusalek.

Už při pouhém pohledu na mě bylo vidět jejich opovržení, které do této doby ukrývaly hluboko vnitru svých duší, aby zůstalo navždy skryto, jenže teď vytříštilo na povrch jako prameny divoké, nezkrotné vody, které byly do této chvíle dušeny v hlubinách země, teď tryskaly na povrch, už se nehodlaly dál skrývat...

Chtěla jsem křičet, ale můj hlas ztracený někde v mém hrdle o sobě nedával vědět, chtěla jsem odtud utéct co nejdál k Oceánu, ale mé nohy stály namístě jako přibyté a chtěla jsem nechat konečně své tak dlouho potlačované slzy hladit mě po tvářích, aby mi snad něco mohlo nahradit něžné konejšení vln Oceánu...

Smím prosit? Ozval se najednou Les. Při zvuku jeho hlasu mnou projela vlna strachu. Věděla jsem, že to přijde, ale přesto jsem se na to ještě nedokázala připravit. Jeho otázka dávala jasně najevo, že odpověď ,,ne" je špatně.

Copak se dnes stalo? Zeptal se Les starostlivě, ale někde hluboko v sobě jsem cítila, že i tato starost je jen hraná. Jen divadlo...

Při té myšlence mě zabolelo u srdce. Přece musí existovat někdo, komu na mě skutečně záleží, někdo kdo by byl schopný pro mě udělat cokoliv... V tu chvíli jsem si vzpomněla na Suseje, ale jak rychle ta myšlenka přišla, tak jsem se ji také rychle snažila potlačit a doufala, že si jí Les nevšimnul, protože jen odhodil mé berle a začal mnou tančit. Dělala jsem jednu točku za druhou zatímco jsem se proplétela kolem ostatních rusalek.

Noha o sobě dávala vědět, při každém pohybu mě v ní píchlo o něco víc.

Nemůžeme trošku zpomalit? Prosila jsem Les přestože jsem věděla, že je to zbytečné. Ale Les jakoby mě neslyšel a ještě přidal na rychlosti. Motala se mi hlava, bylo mi špatně, na nohou mě držela jen síla a vůle Lesa. Najednou všechno kolem mě zmizelo v černočerné tmě, už jsem ani nevnímala bolest při dopadu na zem. Prostě...

Ahojky! Tak co? Uhodl/a jsi, kdo Peliku donesl na palouček? Doufám, že se ti tato kapitolka líbila, ikdyž byla trošku smutnější...  K.