Víra, naděje, láska

5. Kapitola

Probudilo mě jemné lechtání vlnek po tváři, oči jsem však nechala zavřené a užívala si ten stále ještě trvající pocit štěstí a klidu. Nejraději bych tu zůstala už navždy, ale něco mi říkalo, že se ještě budu muset vrátit do Lesa a omluvit se. A nechat se ztrestat? To snad nemyslíš vážně! Rozkřičel se hlas v mé hlavě už jen při té představě.

V tu chvíli prorazilo mořskou hladinou něco těžkého a prudce to klesalo ke dnu.

Co to je?! Celá vyděšená jsem chtěla běžet od toho místa co nejdál, ale nohy mě vedly druhým směrem.

Pojď blíž a uvidíš. Postrkával mě Oceán k místu, ze kterého do vody všude kolem proudila červená tekutina. Ani jsem se Jej nestihla zeptat, jestli se mi to bude líbit nebo ne, ale po výjevu, který se mi za nepatrnou chvilku naskytl mi skoro došla slova. Byl to člověk - vlastně už asi jen Jeho zkrvavělé tělo s kovovou koulí připnutou stářím už zrezivělým řetězem k noze.

Něco ve mě, mě pohánělo k tomu bezvládnému tělu na pomoc. Vší silou jsem se snažila zpřetrhat řetězy kterými byl dotyčný člověk svázán, ale přesto, že okovy byly celé rezavé, jsem byla příliš slabá.

Prosím Tě, přiveď někoho na pomoc! Prosila jsem Oceán.

Myslím, že to nebude potřeba. Odpověděl klidně. To myslí vážně? Nemůže tu nechat jen tak zemřít nevinného člověka! Ikdyž... Nevím zas tak nevinný asi nebude, když ho vhodili do Oceánu celého zmláceného. Ale co s ním teď můžu dělat? S tou koulí ho nikam vláčet nemůžu a do ran se mu s takovou za chvíli dostane sůl a ostaní nečistoty z moře a začne to hnisat. Potom mě něco napadlo.

Pomůžeš mi aspoň ty? Zeptala jsem se Oceánu.

Přesně na tuto otázku jsem čekal. V Jeho hlase šlo slyšet potěšení, ale já tak potěšená nebyla. A co kdybych se tě o pomoc nezeptala, pomohl bys mi? Vyčítala jsem mu zatímco jsme společnými silami - dobře, zatímco Oceán - odnášel to bezvládné tělo na břeh.

Potom by jsi mi vyčítala, že jsi se neptal a, znám Tě víc než si myslíš. Dokonce víc než Ty sama. Obhajoval se.

Chtěla jsem mu odporovat, ale až moc dobře jsem věděla, že má pravdu. Vždycky bych si v této situaci něco našla abych mohla dát prostor svému rozčilení, jen by mě zajímalo, jak mě tak dobře může znát...

Vyplavali jsme na hladinu a já se bedlivě rozhlížela, kde na nás bude nejméně vidět a potom jsme vytáhli tělo mladého muže na břech. Vyzkoušela jsem jestli dýchá a začala s umělým dýcháním. Po chvíli se jeho hruď opět začala pohybovat nahoru a dolů. Byl to promě skoro kouzelný zážitek! Vidět, že nejsem jen nositelem smrti, ale že i dokážu v někom probudit druhý život. A nedokázala jsem se ubránit pokušení, obejmout toho muže, když otevřel své nebesky modré oči. Přišla jsem si strašně divně, když jsem se ho se zářivým úsměvem na rtech ptala, co se mu stalo, ale to mi nevadilo, protože jsem teď byla tak šťastná, až mi to zatemňovalo mou mysl, takže jsem nebyla schopná normálně uvažovat.

,,Já jsem tam šel za tebe Peliko." Zašeptal vyčerpaně.

,,Kam?" Chtěla jsem se ho zeptat i na to odkud mne zná, ale při pohledu na něj, jsem si tu otázku raději odpustila.

,,Do Lesa. Aby..." Potřeboval načerpat další síly, aby mohl pokračovat. ,,aby neublížil tobě, abys nezemřela." Udiveně jsem na něj zírala. On se nechal takto zubožit, aby tak zachránil mě, tu která si to právem zasloužila a tu o které nemohl ani vědět! Chtěla jsem se ho zeptat ještě na spoustu jiných věcí, ale musel ještě načerpat síly a tak jsem mu řekla, ať zase zavře oči a odpočine si. Aspoň se budu učit trpělivosti... A nebo se spíš vyptám Oceánu!