Víra, naděje, láska

13. Kapitola

,,AU!!!" Vyjekla jsem, když se mi ošetřovatelka snažila jemně obvázat zraněnou nohu. Chudák nebyla na takový povyk kvůli zlomenému kotníku zvyklá, může být jedině ráda, že zvířata nejsou tak pocitově založená stvoření...

,,Už to bude, ještě chvilinku..." Uklidňovala mě po každém dalším zaječení znovu a znovu a já vždycky doufala, že to je naposledy, co tuto frázi zopakuje. Snažila jsem se nemyslet na bolest, ale také na to, co by to mohlo znamenat... Raději jsem se zkoušela porozhlídnout po ostatních pacientech, přece jenom - kolikrát se mi ještě poštěstí být ošetřována zvěroléčitelkou?

,,Šššš! To bude v pořádku..." Zaslechla jsem tichý starostlivý hlas, jak přichází se svým svěřeným zvířetem.

,,Můžu poprosit o okamžitou pomoc?!" Hlas najednou zhrubl starostí o svého svěřence, že asi jeho majitelka zapomněla na dobré vychování.

Za chvíli už k nám přicházela jedna z chovatelek s orlem na paži.

,,Ero? Co se mu stalo?" Vydechla moje ošetřovatelka, když vzhlédla od mého zranění, aby se mohla podívat na nově příchozí.

To je Era? Ta Era? O které mi vyprávěl Oceán?!

,,Někdo Ilis postřelil křídlo, když byla ve vzduchu... Myslím, že to nevypadá zrovna dobře." Dodala se strachem v očích.

,,Peliko, můžeš prosím slézt? Musím se na to Ilis podívat." Pomohla mi ošetřovatelka posadit se na židli, která stála kousek od lehátka, na kterém mě měl vystřídat ten orel.

,,Takže ty jsi Pelika?" Prohlížela si mě Era bystrým zrakem, jako by skoro zapomněla na svou zraněnou Ilis. ,,Myslím ta Pelika. Ta co odmítla poslechnout a pak utekla k Oceánu." Upřesnila.

Jakoby tu byla ještě jiná Pelika... Pomyslela jsem si.

,,Ano... To jsem já..." Přiznala jsem se sklopeným zrakem.

Era se rychle podívala, jestli nás oštřovatelka pozoruje, ale když se ujistila, že je plně zabraná do péče o zraněné křídlo, přistoupila ke mě a já vůbec nevěděla, co se mnou hodlá udělat.

,,Já vím, že se mnou nikdo nesouhlasí, ale trošku tě za to obdivuju..." Zašeptala mi do ucha.

,,Mě?" Vyvalila jsem na ni udivený pohled. ,,Vždyť jsem se jen provinila proti Lesu, kdo by stál o něco takového?"

,,Právě naopak! Kdyby jsi slyšela můj příběh... Kdyby jsi věděla, jak moc se odtud chci dostat..." Její zasněný pohled byl tak fascinující, že ikdyž jsem její příběh už znala od Oceánu, stejně jsem jí pokynula, aby mi ho vyprávěla ona.

,,Byl zrovna pozdní večer..." Zahleděla se do neznáma, jako by to bylo teď, kdy ucítila tu omamnou vůni růží rostoucích při pobřeží Oceánu, které ji dovedly až ke Stromu. Vykládala mi svůj příběh a přitom vzpomínala, jak jí vůní růží zatemnil mysl a ona k němu dovedla i svého přítele a jak Lesu odevzdali do rukou své životy...

,,Mezi námi, byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy udělala. Pokaždé, když jsem se snažila utéct, Les mě pokaždé zachytil trny svých růží. Nemohla jsem se odtud dostat..." Při myšlence, že tu je už navždy jí vtrhly slzy do očí. Už jen to slovo věčnost jí nahánělo mráz po zádech...

,,Co se stalo s těmi růžemi?" Zeptala jsem se a doufala, že ji tím ještě více nerozpláču.

,,Poté, co měl Les už mnoho služebníků, hlavně rusalky, při každé oběti života se z jedné růže stal strom. I teď, když někoho usmrtíte, vždy vyroste nový strom."

Možná mi to začínalo trošku dávat smysl... Když jsem tenkrát z lítosti nezabila toho dřevorubce, zmizelo pár stromů. Možná by to vysvětlovalo i tu sedmikrásku... Ikdyž... Co má sedmikráska společného s růží?

,,Ale teď tu už žádné růže nejsou, tak co ti brání v odchodu?" Nedala mi zvědavost, abych se nezeptala.

,,Bojím se Oceánu, že mě ztrstá za můj předešlý útěk." Přiznala se sklopenou hlavou.

,,Myslím, že mám nápad, jak bys to mohla odčinit. Pokud tě trápí zrovna toto..." Pokusila jsem se ji povzbudit novou myšlenkou a doufala jsem, že se nebude bát jít do toho se mnou...