Víra, naděje, láska

4. Kapitola

Seděla jsem na útesu a snažila se pohledem splynout s vlnami, které se klidně převalovaly jedna přes druhou, přála jsem si, aby mě také přikryly před zuřivostí Lesa a on mě nikdy nenašel. Až sem k Oceánu šlo slyšet, jak mě volá k sobě, jak mě hledá.

Jenže já se tady svíjela strachy z toho strašného trestu, o kterém jsem věděla jen to, že se mu nemám jak nevyhnout. Nechtěla jsem se do Lesa za žádnou cenu vrátit, teď, když ten dřevorubec bude moci všem prozradit naše tajemství, tajemství Živého Lesa. Lidé se teď budou Lesu buď vyhýbat, aby nepřišli o život a v tom případě bude Les hladovět, usychat a postupně vymírat, nebo je tu ještě druhá možnost, že se z Lesa stane zábavní park, kam budou lidé chodit, dívat se na nadpřirozené bytosti, Les by sice nehladověl, ale zato by byl plný mrtvol a už nikdy by nebyl takový jako teď.

Je to všechno moje chyba! Fina měla pravdu, neměla jsem se nechat tolik unášet svými myšlenkami. Kdyby mě to napadlo před tím, než jsem tak ladně unesla Lesu kořist přímo od úst, se nic takového nemuselo stát!

,,Támhle je!" Zaslechla jsem mužské hlasy za svými zády. Už mě hledají! Když jsem se ohlédla za sebe, viděla jsem, jak se ke mě rychle přibližují, ikdyž byli ode mě vzdálení tak, že jsem jim ještě možná měla možnost utéct. Chtělo to jen rychle vymyslet jak a kam. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, za co bych se mohla schovat, ale nic jsem nemohla najít.

Pojď za mnou! Ozval se láskyplný hlas v mé duši. Pojď za mnou, ukryju tě! Opakoval hlas. Přišlo mi to, jakoby mi v duši šeptaly vlny, ať se nebojím a skočím, ale věděla jsem, že si to jen z čirého bláznovství namlouvám... Odvěký nepřítel Lesa mě přece nemůže jen tak zvát k sobě, aby mě ochránil.

To mě voláš ty? Nevěřícně jsem se podívala na Oceán, když hlas nepřestal dotírat. Nebyla jsem si jistá, co od něj mám čekat, ikdyž... horší než u Lesa to asi nebude...

Důvěřuj mi a skoč!

V panice jsem se podívala za sebe, strážci s Lenirem v čele už byli skoro u mě, nezbývalo mi nic jiného. Zavřela jsem oči a odrazila jsem se od útesu. Slaný vítr mě bičoval do tváří a já se ani na chvíli nesnažila otevřít oči. Slyšela jsem, jak Lenir křičí moje jméno, v tu chvíli mě bodlo u srdce. Co když se s ním už nikdy nesetkám? Naposledy jsem se nadechla a zadržela dech. Konečně mě vlny pohltily a láskyplně mě hladily po tvářích. Zaplavil mě pocit klidu a bezpečí jaký jsem ještě nikdy nepocítila. Jakoby vlny jedním pohlazením Oceánu odplavily z mé hlavy všechny mé strachy a starosti, které mě do teď tak tížily. V Jeho objetí jsem se najedou cítila tak maličká a lehká...

Tady jsi v bezpečí, do vody se nedostanou. Utěšoval mě Oceán a nepřestával mě držet ve svém něžném objetí. Vím, že to zní hodně divně, ale cítila jsem se, jako bych se po dlouhé době vrátila domů, kde mě všichni přijímají takovou, jaká jsem. Domů, kde jsem milovaná. Byl to příjemný pocit opravdové lásky, který se od mého srdce rozšiřoval do celého těla jako krev až do konečků prstů.

Děkuji. Šeptala jsem naplněná štěstím tak, až jsem si myslela, že se ze mě stanou bublinky mořské pěny. Oceán mě zanesl na větší hloubku, kde mě opatrně uložil do písku a nechal drobné vlnky zpívat svou něžnou ukolébavku. A já jsem konečně po dlouhé době naplněná klidem a pokojem spokojeně usnula.