Víra, naděje, láska

10. Kapitola

Tančila jsem do rytmu, který nám udával Les. Přesto, že jsem mohla volně pobíhat a točit se po paloučku, cítila jsem se svázaná více než kdy jindy.

Tak se mi to líbí, pochválil mě Les, když jsem se poslušně tanečními kroky dostala až k muži, který stál na kraji paloučku a vykukoval z poza stromu.

Nenápadně jsem se k němu přitočila ze zadu a kolem krku mu obmotala svůj sněhobílý závoj, kterým jsem si jej jemně, abych mu nic neudělala, přitáhla k sobě a vtiskla mu na tvář ten zákeřný polibek. A potom jsem se rozutekla do hlubin Lesa a nechávala jsem závoj za sebou vlát. Čím dřív to budu mít za sebou, nebudu se muset dívat na jeho zděšený obličej a až jej Les zachytí do svých smrtících vláken.

Zatočila jsem se, abych na něj počkala a když mě dohnal, vtiskla jsem mu jemný polibek na ústa. Jenže když jsem se od něj odtáhla, omylem jsem se mu podívala do očí, čehož jsem se snažila co nejvíce vyvarovat. Byly nádherně čisté a jiskřivé, ani známka po jakémkoli omámení. To mě trošku zmátlo.

Co se děje? Proč jsi zastavila?! Pokračuj! Křičel na mě Les.

To mě probralo z transu a já pokračovala. Musela jsem ho omámit! Přitiskla jsem své rty na jeho ještě jednou, tentokrát trošku déle a zajela jsem mu prsty do vlasů. Když jsem se konečně chtěla odtáhnout, chtěl si mě ještě přidržet a nepustit mě, ale já se mu šikovně vyvlíkla, chytila ho za ruku a táhla ho hlouběji a hlouběji. Až jsem nás konečně dostala na místo jeho budoucího hrobu... Bohužel nebude mít možnost na poslední slova, ale poslední činy... Možná to bude příjemná smrt.

Jemně jsem ho zatlačila ke stromu a opřela jsem se o něj, když se vášnivě snažil dobýt mé rty. Objala jsem ho a nenápadně jsem jej přivázala svým závojem ke kmeni. Na chvíli jsem se odtáhla, abych nabrala dech a mezitím jsem mu pohlédla do očí. Byly pořád tak zářivé jako před tím.

,,Jak se jmenuješ, vílo?" Zeptal se mě příjemným sytým hlasem. To mě zaskočilo ještě víc. Jakto že to na něj nepůsobí?!

,,Pelika." Vdechla jsem mu do ucha, když jsem se opět snažila dohnat to, co se mi do této chvíle nedařilo.

,,Tak to mě velice těší Peliko. Já se jmenuji Marit." Vesele se usmíval od ucha k uchu a kazil mi tím konání mého úkolu.

,,Pššššt... " Přiložila jsem mu ukazováček na rty, abych ho umlčela, ,,...někdy je lepší mlčet..." Zašeptala jsem do tichého Lesa a na místo, kam jsem před tím položila prst, jsem přitiskla své rty. Zajela jsem mu prsty do vlasů a myslela, že bude mé polibky opětovat. Doufala jsem, že už bude mlčet, že nebude dělat mé utrpení ještě težší, nepotřebovala jsem vědět jeho jméno, nepotřebovala jsem vědět jeho barvu očí, vlastně čím méně o něm budu vědět, tím snažší bude na něj zapomenout. Kdyby tak věděl, že toto nechci dělat...

Odtáhl se.

,,Peliko, mě neokouzlíš." Řekl na rovinu. ,,Ani Les mě nemůže zabít." Dodal.

Změřila jsem si ho nechápavým pohledem.

,,Jsem synem Oceánu, kouzla Lesa na mě nepůsobí..."

,,Tebe poslal Oceán?" Při vzpomínce na Oceán se mi zaleskly slzy v očích. Tolik jsem teď chtěla ponořit se do něžného objetí jeho jemných vln. Toužila jsem po tom, potřebovala jsem to.

Co tu ještě děláš?! Už je v mé péči... Zakřičel na mě Les chladným hlasem podbarveným zákeřným smíchem.

,,Už musím jít." Omluvila jsem se mu a rozběhla jsem se z Lesa ven.

Přiběhla jsem k pobřeží Oceánu, kde jsem se svalila do hebkého písku na pláži a nechala své myšlenky jejich přirozenému běhu. Šumění moře a zpěv drobných vlnek mě uklidňoval, jakoby mi zpíval ukolébavku... Najednou jsem ztratila nadvládu nad svými smysly a pomalu jsem upadala do poklidného spánku. Byla jsem klidná, protože jsem věděla, že Marit nezemře, že mu Les nemůže nic udělat a že za to nemůžu já.