Víra, naděje, láska

9. Kapitola

Takže jsi se vrátila... Zavrčel mi v srdci Les.

Potřebuji zjistit, proč se strácejí stromy. Přešla jsem rovnou k tématu, aniž bych se nějak obtěžovala jakkoli odpovědět na jeho nevrlou poznámku.

Seděla jsem ve stínu Stromu a zatímco jsem s ním rozprávěla, Lenir mi pevně tiskl ruku, jakoby mi tím mohl dodat sílu.

To už není tvoje věc. Zasyčel nevraživě a úplně jsem viděla, že kdyby mohl, propaloval by mě svýma očima. Ještě že žádné nemá. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou.

A teď už zmiz! Zrádce tu nechceme! Křičel na mě a ta slova "zrádce" mě zasáhla tolik, až mi vtrhly slzy do očí a měla jsem co dělat, aby si toho Lenir nevšiml. Tak ubrečená jsem už dlouho nebyla a nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že jsem nějaký uplakánek. Teď, když jsem si nebyla jistá už ani sama sebou a tím co cítím jsem nechtěla nic riskovat.

A co když zůstanu? Nepatrně ale hrdě jsem zvedla bradu. Co když tu zůstanu a na všechno zapomeneme. Slibuji, že ikdyž se mi to příčí, toho jednoho člověka, kterého jsem nenechala propadnout záhubě oplatím deseti dalšími. Vůbec jsem nevěděla, proč to dělám. Proč tu vůbec chci zůstat a trápit se... Proč tak usilovně chci sloužit Lesu... Najednou jsem se cítila zmatenější než před tím...

Dobrá... Řekl po dlouhé době rozmýšlení. A aby sis nemyslela, že na tebe chci být tak tvrdý, protože vím, jak je to pro tebe těžké, uděláme z těch deseti jen pět. Co říkáš? Těmito slovy u mě dosáhl vrcholu zmatení. Myšlenky mi v hlavě vířily tak prudce, že jsem ani nedokázala poznat, co po mě která chce. Proč mě tu nejprve už nechce ani vidět a mluví o mě jako o zrádci a potom dokonce sníží i počet obětí, kterými si u něj můžu získat odpuštění?

Proč jsi na mě najednou tak hodný? Snažila jsem se, aby z mého hlasu nešlo poznat, jak moc mě jeho mírný postup zaskočil.

Protože když jich bude jen pět, budeš se snažit více, aby jsi je omámila. Kdyby jich bylo deset, snažila by ses to odbýt co nejrychleji, abys to už měla konečně za sebou a to by mě nebavilo pozorovat... Já se chci nad tebou pobavit. Myslím, že když se budeš piplat s těmi pěti, bude mi to nádherně stačit. V jeho hlase jsem slyšela tichý potměšilý smích, ale něco mě nutilo i přes neblahé tušení nad jeho nabídkou přikývnout.

O chvíli později jsem se už procházela Lesem přemýšlela jsem o našem rozhovoru s Lesem. Najednou se mi však do cesty dostala Fina. Chvíli na mě jen udiveně zírala, jako bych se jí snad jenom zdála, ale potom jen zamrkala a vrhla se ke mě.

,,Prosimtě co jsi to zase prováděla? Víš jaký jsi mi nahnala strach?!" Ječela mi do ucha, zatímco mě svírala v pevném objetí.

Po tom rušném dnu, ve kterém jsem si nebyla ničím jistá, mě ta její evidentně nehraná starost zahřála u srdce a také jsem ji objala.

,,A teď už pojď! Musíme se připravit na večer, bude to bomba!" Přetla mou krásnou chvilku vtáhnutím do reality jakmile se odtáhla. Chytla mě za ruku a už mě táhla za sebou na palouk uprostřed Lesa, kde se už ostatní rusalky upovídaně chystaly na další tanec...

A nezapomeň! Prvních pět je tvých... Zašeptal mi v srdci tiše, ale nepřeslechnutelně Les a mě po těch ledových slovech přejel mráz po zádech. A teprve teď jsem si konečně uvědomila, do čeho jsem se to zase zapletla...

Prvních pět je mých.