I Will Always Want You... (POZASTAVENO)

1. Nesnáším loučení...

Už byl poslední  týden prázdnin a já věděla, že zítra odjíždím. Popravdě řečeno.. Strašně jsem se těšila až z téhle díry vypadnu. Protože mě tu stejně nic dobrého nečeká.

Dříve jsem měla velkou nadváhu. Byla jsem šikanovaná jak psychicky tak fyzicky. Nenáviděla jsem to tu, i když jsem tu měla přátele, tak jsem to tu nenáviděla.  Jsem na sebe strašně hrdá. Protože se konečně cítím být krásná.. Jo z ní to dost namyšleně, ale kdyby se ve vašem životě stal tak extrémní převrat, že by jste najednou díky tanci zhubli 25 kilo… tak mi věřte.. Milovali by jste se

Nikdy jsem nebyla nějak moc sebevědomý člověk a ani nikdy nebudu, ale jsem ráda za tu změnu. Byla jsem vždycky tak trochu jiná.. Bavila jsem se skoro převážně s klukama .. Hraju totiž hry a koukám na sérii The Walking Dead.. kterou naprosto miluji.. zvlášť Carla 

Zrovna jsem si balila věci, když jsem narazila na fotku mě a mé nejlepší kamarádky  Zuzky..  A najednou mi to trklo.. Budu přyč 6 let, možná víc.. a já si sebou neberu ani jednu fotku. Ihned jsem sebrala své fotoalbum a všechny důležité fotky jsem si schovala do kufru. Když jsem ty fotky pozorovala, vzpomínky ve mně jen létaly.  Držela jsem slzy v očích a snažila se uklidnit.

„Jenny!“ volala na mě mamka ze zdola…

„Ano?“ odpověděla jsem a sešla jsem dolů…

Když jsem šla ke dveřím, tak jsem myslela, že se složím..

Stáli tam všichni mí nejlepší kamarádi.. Zuzka, Ann a Martin... Měli v ruce každý obálku.

Přišli se rozloučit.. Trávila jsem s nimi celé prázdniny, myslela jsem si, že už tohle budou brát jako rozlučku.. jelikož nesnáším loučení

„Budeš nám strašně moc chybět..“ řekli

„Co tu budu bez tebe dělat? Budeš mi moc chybět.. Jsi má nejlepší kamarádka a vždy budeš.. slib mi, že mi budeš psát..“ řekl Martin se skleněnýma očima

„Slibuju… prosím nebreč, nebo budu taky“ utřela jsem mu kapající slzu na jeho tváři a obejmula ho…

„Mám vás všechny hrozně moc ráda.. Nezapomenu tam na vás.. budu na vás myslet…“ klepal se mi hlas..

každý mi při odchodu předal obálku co měl v ruce…

Šla jsem s pláčem nahoru do pokoje a všechny je postupně otevírala..

Přečetla jsem si první od Zuzky:

„Milá Jenny.. Ani nevíš jak se mi klepe ruka, když ti tenhle dopis právě píšu… Ani nevím co mám psát.. e toho tolik.. Budeš mi hrozně moc chybět.. jsi a budeš moje sestřička.. Nikdy nezapomenu na ty naše nezapomenutelné zážitky. Pamatuj si.. Jakmile se ti něco stane.. napiš  mi… pomůžu ti, kdykoliv a kdekoliv.. Vím, že tenhle dopis mám brát vážně, ale prosím.. buď tam hlavně šťastná a najdi si tam lásku.. Budu na tebe myslet každý den.. jsi moje všechno a těším se.. až budeš k nám jezdit na dlouhé prázdniny.. Miluju tě sestřičko…      

                                                                                                                Zuzka“

Po každém slovu mi tekla slza…  Měla jsem hroznou husinu při čtení těch dopisů

Četla jsem další…

Ann:

„Ahoj  Jenny,,, hrozně špatně se mi píše rozlučkový dopis, protože stále si to nedokážu připustit k tělu.. nedokážu o tebe přijít… Jsi moje kamarádka a nikdy jsem na to nedokázala ani pomyslet.. nevím co tu bez tebe budu dělat.. jsi jako má druhá půlka a teď odcházíš. Prosím, přijeď k nám co nejdřív .. mám tě moc ráda,,, a přeju ti to nejlepší

                                                                                                                                        Ann“

Na konec jsme si Martinův nechala dopis…

„Milá Jenny.. Jsi moje největší sestřička a slibuju ti, že na tebe budu kždý den myslet.. Budu ti přát samé štěstí, protože ty si to zasloužíš.. jsi ten nejhodnější, nejmilejší a nejlepší člověk co znám .. Nikdy jsem ani nepomyslel, že by jsi mi utekla.. A ejhle.. Bojím se toho, že na všechny naše zážitky mezi američanama zapomeneš.. Až přijedeš.. Věř mi.. Nenechám tě jít ven beze mě.. Mám tě strašně rád..

                                                                                                                  Martin“

Dočetla jsem všechny dopisy a začala hrozně brečet…. Všechny jsem si poctivě schovala do batohu abych si je mohla přečíst až mi bude v Americe nejhůř.. což doufám, že  moc často nebude

Rozhodla jsem se koukat na televizi a využít posledního času koukáním se na české tv programy.. Tuhle noc jsem neplánovala vůbec spát.. Zítra totiž budu moct spát celý den v letadle. Má náhradní rodina si mě pak vyzvedne v jednu hodinu odpoledne Atlantského času. Hrozně se bojím přestupu ve Frankfurtu.  Celou noc jsem se koukala na české pořady.

Byla jsem celkem překvapená, že mě nepopadá stres a strach z toho, že se tam třeba nedorozumím ( což je zřejmě blbost.. s angličtinou jsem lepší jak naše učitelky ), že si nenajdu kámoše, že mě nebudou mít rádi.. a zkrátka, že to bude horší jak tady.

Přes veškeré usilování neusnout jsem kolem čtvrté hodiny ráno usnula, což mi bylo stejně k ničemu, protože v pět ráno, mě moji rodičové odvezli na letiště…

Loučení s nimi bylo daleko horší jak s přáteli.. Mamka hrozně brečela a taťka se držel

Nechci na to rozlučování ani vzpomínat.. bylo to hrozně emotivní

Rodiče mě pustili už na letadlo.. Letuška mi zkontrolovala letenku a já nastoupila…

Nikdy bych neřekla, že propadnu nervozitou zrovna v letadle…

Když jsme vzlétli, pustila jsem si mp3 a relaxovala..

Vystoupila jsem ve Frankfurtu a zeptala se jedné letušky ( německy ) jestli by mi nepomohla jít do letadla.. absolutně jsem se tam totiž nevyznala

Když mě tam dovedla, tak jsem jí poděkovala a šla přepážkou do letadla, seděla jsem sama, takže jsem měla soukromí a mohla v klidu poslouchat písně do rytmu.. „tak a teď mě čeká 16-ti hodinový let“ pomyslela jsem si.. Najednou na mě dolehl spánek, který jsem poněkud zanedbala..

Usla jsem

O zhruba 16 hodin později:

„Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán letadla právě přistáváme ve městě Atlanta“

Je to tady…

 Amerika