I Will Always Want You... (POZASTAVENO)

19. "Vážně už na to nemám..."

Ráno mě vzbudil Emilyn budík.

„Ještě spi, já jen už musím do školy.“ Slyšela jsem Emilyn hlas.

Jen jsem se s ospalýma očima zakryla peřinou a po chvilce znovu usla.

Pak mě znovu něco probudilo.

Byla to usmívající Lori, která mi říkala ať už vstávám. Poté odešla dolů.

Pomalinku jsem se posadila, protáhla si ruce a zívla.

Koukla jsem se na nástěnné hodiny. Bylo skoro deset ráno.

Pomalu jsem se snažila vstát z postele.

Najednou jsem sykla bolestí a chytla se za nohu.

Sedla jsem si a pokoušela se znovu stát. Nešlo to. Bolest byla silnější jak já.

„Lori!“ zavolala jsem na ní.

Po chvilce přiběhla a ptala se, co se děje.

„Nemůžu na tu nohu vstát, strašně to bolí.“ Řekla jsem zoufale.

„Čekej, dojdu pro prášky, mělo by to po nich přejít. Zatím si lehni a pusť si třeba telku. Přinesu ti snídani.“ Řekla Lori a odcházela.

„Dobře.“ Řekla jsem.

Cítila jsem, že tenhle zbytek týdne bude hroznej.

Už mi zbývá jen trpělivě vyčkat ty čtyři dny na ples.

Lori mi po chvilce odnesla prášek na zapití. Asi po hodině ta bolest ustála a já se mohla malinko rozhýbat.

Tahle bolest se mi děla každý den. Ode dneška až po pátek.

Lori v pátek musela objednat kadeřnici na sobotu, aby mi udělala doma vlasy.

Na ten ples jsem se těšila, ale zhnusovaly mi ho ty šaty. Kdyby byly modré, tak neřeknu ani slovo, ale proč zrovna růžová?

Lori jsem neřekla, že se mi nelíbí a ani jí to říkat nebudu.

Holt s nimi půjdu, aspoň mi ta jejich velká sukně zakryje tu sádru.

S Emily jsme byly domluvené, že se pro mě s její mamkou stavěj a odvezou nás tam.

.

Sobotní ráno bylo pro mě jako každé jiné. V klidu jsem vstala o půl desáté a šla si umít hlavu, kvůli kadeřnici co by měla přijít.

Nějak jsem už z toho plesu nedělala něco velkého.

Vlastně nevím, co od toho mám čekat. Celou dobu jsem se tam těšila kvůli Chandlerovi a teď už ani nevím, jestli tam chci. Mé, že bych se bála nebo měla trému, ale prostě mám z toho strašně divný pocit.

Když jsem si po umytí hlavu fénovala, tak ke mě přišla Lori s krabicí.

„Podívej se na ty krásné boty… A ty prostě musíš bejt takovej blbec a zlomit si hnátu.“ Praštila mě do ramene.

„Au…“ řekla jsem a koukla se na ty boty.

Ty boty byly vážně nádherné… Černé se stříbrnými kamínky.

Byla jsem naštvaná, že si je nemůžu vzít…

„Ach jo… Snad se budou hodit na nějakou jinou akci.“ Řekla jsem a dala je do mého botníku.

„No já tě donutím si je klidně vzít i do školy. Za takové peníze musej bejt využitý.“ Řekla Lori a pomohla mi fénovat vlasy.

„Proč za mě utrácíš?“ zeptala jsem se.