„To mi dalo brutálně zabrat.“ Řekla mi Emily při večeři.
„Já myslela, že tak ve čtvrtině si seberu svých pět švestek a zavolám Lori, že chci domů.“ Zasmála jsem se.
„Já sotva zvednu tu lžíci s polívkou.“ Smála se
„Chybí tu Hana. Aspoň někde je uvolněná atmosféra.“ Uchychtla jsem se nad tím
„Zřejmě si teď strká prsty do krku.“ Smála se Emily
„Ona je bulimička nebo tak něco?“ udivila jsem se
„Vypadá tak, ale myslím, že ne. I když, vůbec bych se nedivila.“ Dodala Emily
Mezitím co se Emily snažila zvednout ruku jsem se jen přehrabovala v té polévce. Neměla jsem ani hlad. Byla jsem tak unavená, že bych byla schopná usnout ve stoje.
„Já na to seru, dneska holt bez večeře.“ Řekla jsem a vstala z židle. „Stejně tak hladová nejsem.“ Dodala jsem
„Dobře… Já za tebou pak přijdu ven.“ Řekla mi Emily a já šla odnést talíř do kuchyně.
„Copak Jenny? Nechutnalo?“ zeptala se mě jedna pomocná kuchařka, se kterou jsem tehdy dělala večeři. Jmenovala se Sharlotta a byla strašně milá.
„Ale né, že by mi to nechutnalo, ale nemám na jídlo ani pomyšlení po té túře.“ Podala jsem jí talíř.
„Chápu… Já bych to do parku neudýchala ani na kole.“ Zasmála se a já ze slušnosti taky.
Když jsem vyšla s bundou do té zimy, tak mě napadlo, že se zahřeju ve své chatce do peřin. Sice mě tu bude Emily čekat, ale nejradši bych si lehla s knížkou, kterou mi půjčila Lucy a pak tvrdě spala.
Napadlo mě taky zavolat Lori… Celý týden jsem jí nezavolala.
Vyrazila jsem vzhůru do kopce, který byl vedle našeho campu.
Vzala jsem mobil do ruky a hledala čárku.
Brodila jsem se kolem miliony stromů skoro až úplně nahoru.
„Sakra.“řekla jsem si, když jsem zakopla o pařez a spadla na zem.
Snažila jsme se postavit, ale nešlo to. Z kotníku mi vystřelila obrovská bolest.
„Do prdele…“ sykla jsem a držela se za kotník.
Koukla jsem ze znovu na mobil, či bych zázrakem nechytla signál, aby pro mě Emily mohla přijít.
„Zasranej mobil…“ hodila jsem s mobilem o zem.
Snažila jsem se pomalu posouvat dolů, ale jsem až příliš vysoko. Bude trvat hodně dlouho, až se dolů rychlostí šneka doplazím. A ještě k tomu s obrovskými bolestmi v noze.
Najednou jsem slyšela hlasy.
„Haló! Je tu někdo?“volala jsem.
„Miku, někdo tu je.“ Řekl hlas, který mi byl velmi povědomý.
„To bylo jen listí.“ Řekl další, ale klučící hlas, který mi byl taky povědomý.
Hlasy se ozývaly z leva ode mě. Snažila jsem se pomalinku posunout co nejblíže k těm hlasům.
Seděla jsem za stromem a koukal jsem se kdo to je.
„To si děláš prdel?!“ řekla jsem si v duchu
Viděla jsem tu blonďatou stvůru, jak se s někým oblizuje. A Chandler to rozhodně nebyl. Byl to taky blonďák a ihned jsem ho podle jeho týmové bundy poznala. Byl to kapitán našeho basketballovýho týmu. Mike Montgomery. Nenápadně jsem je pozorovala.
ČTEŠ
I Will Always Want You... (POZASTAVENO)
Genç KurguVíte, za život jsem přečetla spoustu knih. Všechny měly něco do sebe, ale nejradši jsem měla ty, co skončili špatně. Víte proč? Nebudovaly ve mně falešný obrázek na svět, který takový nikdy nebude. Všechny příběhy s dobrým koncem totiž v lidech vzbu...
