Snažila jsem se usnout, ale nějak to nešlo… buď to bylo tím, že neustále někdo chrápal, nebo tím, že jsme v sobě měla milion kofeinu anebo moje myšlenky mi to prostě nechtěly dovolit.
Pořád jsme si říkala: „Hlavně už usni!“…
Ale nešlo to.
Pořád jsme musela myslet na tu blbost, co jsem dole udělala. Bože můj…. Já jsem to vlastně celý pokazila. Už asi ví, že od něj čekám něco víc… Nikdy nepochopím, jak jsem mohla být tak trapná. A už vůbec nechápu, jak jsme si mohla myslet, že se to povede. Nikdy před tím jsme neměla takovou odvahu… A už nikdy taková být nechci. Absolutně vše se zkazilo… A to je teprve začátek…
Najednou se mi to asi těsně před svítáním slunce povedlo. Usla jsem…
Ráno:
„Jenn? Vstávej…“
Rychle jsme sebou trhla…
„Co se děje?“ řekla jsem rozespalým hlasem
„Měla bys už vstávat, všichni už odcházejí.“ Řekl Cody
„Jo… promiň..“ řekla jsem a otřela si své ospalé oči
Ani jsem se pořádně neprobudila a hned jsem musela sklízet své věci do tašky přes rameno. Včerejší večer dopadl naprosto katastrofálně… Myslela jsem si, že dopadne lépe…
Každopádně se na to snažím zapomenout.
Mlčky jsem šla ze schodů, kde stál jen Chandler s Codym a u nich Hana.
Nechtěla jsem jim ani nic říkat, nejradši bych jen už šla domů a pustila si zamilovanej film.
Bohužel má zdvořilost poděkovala za „super“ večer a rozloučila se.
Chtěla jsem se propadnout do země a řvát.
Vím, že jsem asi přecitlivělá, ale já se vážně cítila ponížená…
Hana se na mě zákeřně usmívala, když jsem odcházela… Co když jí to už vše Chandler řekl?! Co když se mi všichni společně smáli, když jsem spala?…
Napadalo mě všechno co mě dokázalo znepokojit.
Ihned jak jsem vypadla z toho baráku, tak jsem si dala sluchátka do uší a snažila se dojít domů. Bála jsme se jak zapomenu cestu, ale naštěstí se mi podařilo vzpomenout.
Už jsem strašně chtěla být doma a vše zavolat Emily..
Možná se ptáte, proč jsem Emily nezavolala hned, ale já prostě chtěla mít klid…
Mezitím co jsem se procházela městským parkem, který vedl k metru, tak jsem přemýšlela nad tím… Jak to tu budu zvládat.
Už jsem si udělala špatnej obrázek u největší pizdy z celé školy… A to je doslova všeho začátek.
Najednou jsem se strašně bála toho, co bude.
Ano jsem divná, že mě dokázal vykolejit jen jediný nepovedený večer, ale mě to vážně mrzí…
Vše se pokazilo…
V uších mi hrála písnička Uncover od Zarry Larsson…
Kdo tu píseň zná, tak určitě víte, že se zrovna hezky neposlouchala, když jsem měla v hlavě takový otřesy z hněvu…
Konečně jsem se ocitla v naší ulici a rychle jsem už běžela do domu.
Zavřela jsem dveře a jen ze sebe spustila malý vzdech …
ČTEŠ
I Will Always Want You... (POZASTAVENO)
Teen FictionVíte, za život jsem přečetla spoustu knih. Všechny měly něco do sebe, ale nejradši jsem měla ty, co skončili špatně. Víte proč? Nebudovaly ve mně falešný obrázek na svět, který takový nikdy nebude. Všechny příběhy s dobrým koncem totiž v lidech vzbu...
