Nikdy jsem nebyla tak naštvaná a zklamaná zároveň.
Hořely mi vztekem tváře a slzy už zase pomalu stékaly z mích očí.
Sedla jsem si na lavičku před školou, kde nikdo nebyl kromě pár lidí z vyšších ročníků.
Vytáhla jsem si svůj mobil a chtěla zavolat Emily.
To však nebylo potřeba. Otočila jsem se a ona už za mnou běžela.
„Jenny… Je mi to tak líto…“ sedla si ke mně a obejmula mě.
To mě však zase rychle rozbrečelo…
„Já chci domů…“ s pláčem jsem řekla.
„Zavolám mámě a jdeš k nám na víkend… Nenechám tě takhle doma…“ Stále s objetím vytahovala mobil s kabelky.
„Proč já? Proč vždycky jen já?“ odtrhla jsme se z objetí a jen jí křičela do ksichtu.
„Jenny… Ono se to obrátí…“ uklidňovala mě…
… Jenže kdy? Kdy už konečně se vše obrátí k lepšímu? Vím, že jsem malá… Ale ono to vážně bolí…
Moje mysl mi to pořád promítala před očima… Nebyla vteřina, kdybych na to nepomyslela.
„Já chci domů…“ brečela jsem.
„Jo, už vytáčím mámu…“ dodala Em
„Ale já chci ke mně domů… Chci si lehnout do postele a spát.“ Řekla jsem, když jsem vytahovala znovu svůj mobil.
Emily se na mě jen lítostně podívala a já už vytáčela Lori.
„Haló, Jenny?“ ozval se z mobilu hlas Lori.
„Lori, prosím přijeď pro mě…“ brečela jsem do telefonu.
„Zlatíčko co se stalo?!“ hysterčila a zvýšila hlas.
„Já tady nechci bejt, přijeď prosím… Jsem kousek od školního parkoviště.“
„Jsem tam za pět minut, vydrž…“ a típla to.
„Přijede pro mě.“ Řekla jsem a utírala si další slzy.
Emily mě doprovodila k parkovišti a mlčky jsme čekaly, až přijede Lori.
Ještě do toho mě asi z těch nervů začala bolet i ta noha. Doktor říkal, že jí mám šetřit…
Všechno bylo naprosto jedno velké fiasko.
Už jsem konečně uviděla naše auto a v něm Lori.
Já jen se rychle s brekem rozloučila s Emily a vstoupila do předu k Lori. Naklonila jsem se hlavou k oknu a brečela.
Lori chvilku váhala, jestli na mě má promluvit…
„Co se stalo?…“ řekla a hladila mě po vlasech.
„Prosím už jeď…“ řekla jsem znovu s brekem.
Lori už neprohodila ani jedno slovo. Jen už konečně odjela a mířily jsme domů…
Kde jsou všechny ty zasrané kecy, že vše dobře dopadne?! Kde jsou všechny ty jejich žvásty o šťastném konci?!
V řiti!
Cesta domů byla pro Lori určitě krátká, ale pro mě byla jako kdyby trvala hodiny. Celou jsem jí probrečela a byl slyšet pouze jen můj vzlykot. Lori se někdy pokusila něco říct, ale pak se zastavila a nechala to být… Byla jsem jí za to vděčná. Už nechci nic řešit, nechci o ničem mluvit… Chci jen spát ….
ČTEŠ
I Will Always Want You... (POZASTAVENO)
Fiksi RemajaVíte, za život jsem přečetla spoustu knih. Všechny měly něco do sebe, ale nejradši jsem měla ty, co skončili špatně. Víte proč? Nebudovaly ve mně falešný obrázek na svět, který takový nikdy nebude. Všechny příběhy s dobrým koncem totiž v lidech vzbu...
