Behind the Limits of Imagination

Kapitola 1

Venku už se pomalu stmívalo. Vítr si lehce pohrával s listy stromů vysázených podél příjezdové cesty, na jejímž konci se tyčila vysoká budova vybledlé, dříve snad růžové barvy s rozpraskanou omítkou. Míra odpudivosti, kterou vyvolávala v kolemjdoucích, byla víceméně relativní. Převládajícím faktorem však byla skutečnost, jestli kolem ní ten dotyčný jenom procházel, a nebo v ní byl zašitý do tří odpoledne pět dní v týdnu.

Takových lidí v současné chvíli kolem moc nebylo, není se ostatně čemu divit v tuhle denní dobu. I když... jedna výjimka by se tu přece jen našla. Ta výjimka teď seděla v jinak úplně liduprázdné podkrovní místnosti se šikmou střechou a podpírala si rukou hlavu ve snaze vypadat alespoň trošku znuděně. Ve skutečnosti to v ní ale jen vřelo. Její oči, u kterých nikdo přesně nedokázal určit, jestli v nich převládá šedá nebo modrá barva, už asi popáté za poslední tři minuty sklouzly k ciferníku černých hodinek, které ukazovaly půl šesté. Za pár hodin se bude stmívat, zatímco ona tu sedí jak idiot a čeká na něco, u čeho nemá žádnou jistotu, že to dopadne dobře. Znovu střelila posledem po hodinkách a tentokrát se to neobešlo bez zavrčení tiché nadávky. Frustrovaně si vjela rukou do své černé hřívy, která spolu s očima patřila mezi jediné části jejího těla, na které byla téměř hrdá.

Co jí tam sakra může tak dlouho trvat?
Stejnak to ta ženská dělá jenom kvůli tomu, abych byla ještě víc na nervy!
Co když si to ještě rozmysleli a usoudili, že potřebuju ještě jeden rok... a nebo že prostě...
Tu myšlenku už dokončit nestihla, protože v tu chvíli se otevřely dveře a ona měla co dělat, aby se po víc jak hodině sezení rychle postavila a přitom si nenápadným pohybem stáhla z uší sluchátka, ve kterých už hodnou chvíli vyřvávala jednu ze svých písniček její oblíbená rocková kapela. Za ty dva roky tady se velice rychle naučila, že pocit, že je někdo neposlouchá, dokáže některé kantory přivádět téměř k šílenství. Pozdravila svoji profesorku a počkala, dokud nepřejde ke stolu, na který odložila několik papírů a igelitovou tašku, při pohledu na níž se Kate lehce zamračila. Měla dostat jen to potvrzení, nic jiného v plánu nebylo. Profesorka si neodpustila ještě chvíli ticha, poté jí ale přes rty přeběhl úsměv.

„Takže... ale notak, slečno Rawoodová, přestaňte se tvářit tak tragicky, vždyť jste letos patřila k těm nejlepším." Pokud Kate věděla, tak tenhle rok dokončili výcvik jen asi dva další lidé, přinutila se ale v odpověď pouze usmát.
Postoupila dopředu, převzala od starší paní ten papír, co jí podávala a cítila, že její úsměv se ještě rozšířil. Konečně.
Celé ty dva roky měla jen jediný cíl a toho se jí teď podařilo dosáhnout. Držela v rukou potvrzení, které dokazovalo, že má plnou kontrolu nad poutem, které celou tu dobu posilovala - poutem mezi ní a zvířetem, jehož duše jí od narození sídlila v těle. Její mysl se vrátila zpět do reality a ona s mírným překvapením zjistila, že na ni profesorka celou dobu mluví.

„...možní vám to tedy plně využívat všech výhod, které toto pouto poskytuje, věřím, že přeměnu na ono zvíře ani zmiňovat nemusím. Co ale musím je vás varovat... jak jistě víte, lidí s touto schopností je jen málo. Ti ostatní se k této schopnosti staví různě, zhruba čtyřicet lidí ze sta taková schopnost děsí, dalších třicet má negativní až agresivní postoj, deset z nich nemá ani ponětí, že něco takového existuje, a zbytek se k tomu staví víceméně neutrálně."
A pak se najde i pár podobných šílenců jako já, které ta schopnost fascinuje, dodala dívka v duchu a ta skutečnost ji přinutila trpce se pousmát.
„Co tím chci říct je, abyste s tím zacházela opatrně," dokončila starší paní svůj proslov a dívka jen mlčky přikývla. Už už se s přáním krásných prázdnin chtěla otočit na podpatku a zmizet, byla ale zadržena zdviženou rukou.
„Počkejte ještě, něco tady pro vás mám. Řekněme, že z tohohle důvodu jsme se sešly tak pozdě, teprve před chvílí jsem to mohla jít vyzvednout," sáhla profesorka po igelitce a vytáhla z ní takový menší černý batůžek. Kate si jej měřila s nechápavým pohledem - jako batůžek to byl hezký, k čemu jí ale sakra bude, když se do něj nevejde pomalu ani sešit?
Žena si asi všimla jejího pohledu, protože se pousmála a na zavazadlo poklepala prstem.
„Nebojte, je v něm víc, než se na první pohled zdá."