Behind the Limits of Imagination

Kapitola 11

Byl od ní sotva pár kroků a prohlížel si ji tak upřeně, jako by se rozhodoval, kam se má zakousnout jako první. Při tak blízkém pohledu na jeho zobák i vzteky planoucí žluté oči se začalo její odhodlání i odvaha ztrácet jako pára nad hrncem. Bylo až moc jednoduché couvnout o krok a vzápětí o další dva. Slyšela, jak za ní Marigold přerývavě oddechuje, a uvědomila si, že z nich dvou musí být ta statečnější ona.

Drápy zaryla do země, aby jí už nedovolily udělat další krok vzad, přitiskla uši k hlavě a vycenila na obludu před sebou tesáky. Vyšlo z ní zavrčení tak temné a hluboké, až ji to samotnou vyvedlo z míry. Ani nemusela vidět na básníka za svými zády, dovedla si živě představit, jak sebou v reakci na ten zvuk polekaně škubl.
Na gryfa to mělo podle všeho efekt úplně opačný - vztyčil se v celé své výšce a naklonil hlavu mírně na stranu, jako by se ptal, jestli to ten směšný tvor před ním myslí vážně.
A to vteřinové zaváhání se mu vzápětí stalo osudným.
Přestala vydávat ten hrozný zvuk a nechápavě sledovala bestii před sebou, která na zlomek vteřiny ztuhla a pak se rozeřvala na celé kolo.

Vteřinu poté, co se gryf postavil na zadní a začal kolem sebe zuřivě mávat křídly, zjistila dívka, že byla odmrštěná poryvem vzduchu a že letí dozadu. Tam nabrala Marigolda, který neměl šanci uhnout, a společně se zřítili na zem. Zůstala mu ležet šikmo přes hrudník a krátce zadoufala, že mu snad nezlomila žádné žebro, pak se ale zpod ní ozval proud nadávek, který ji docela uklidnil. Kdyby mu způsobila nějaké vážnější zranění, znělo by to jinak.
Vzhlédla nahoru ke gryfovi, který nepřestával vydávat ten uši drásající skřek, prudce mával křídly a zběsile trhal hlavou. Vypadal, jako by o ně ztratil zájem, pořád je ale ohrožovaly jeho drápy, které protínaly vzduch až nebezpečně blízko nich. Ztěžka se zvedla na nohy a opatrně Marigolda překročila tak, aby mu na nic nešlápla.
Obloukem obešla jeho tělo a zpříma se podívala do básníkových vyděšených očí.

,,C-co..."
Uklidni se, já ti neublížím. Chci tě jen dostat mimo nebezpečnou zónu.
Nevypadal sice moc přesvědčeně, ale i přes to nepatrně přikývl. Sklonila se k jeho šíji a v duchu se ze všech sil snažila potlačit obraz kočky tahající koťata. Cítila, jak se celý napjal, nejspíš v očekávání toho, že se mu její zuby každou chvíli zakousnou do krku. Odolala nutkání protočit očima a pak v tlamě jemně sevřela klopu jeho koženého kabátu vínové barvy. Táhla ho po trávě od vyvádějící stvůry a konečně pochopila, proč o ně gryf přestal mít zájem, ačkoliv jí to mohlo dojít už o hodně dřív.
Na jeho zádech, přesně v té jamce mezi křídly, totiž balancoval Geralt svírající v ruce vytažený meč. Bestie pod ním se znovu pokusila vysvobodit prudkým pohybem do strany, což ho připravilo o rovnováhu a kdyby na poslední chvíli nesevřel v dlani chomáč té dlouhé srsti, která pokrývala gryfův krk a zátylek, už by se dávno skutálel dolů.

Počkal na moment, kdy zvíře stálo na všech čtyřech, a ztěžka se začal škrábat směrem vzhůru. Tam nohama pevně obemkl krk té bestie, meč uchopil do obou rukou a vší silou ho zabořil do gryfovy hlavy. Ozval se odporný, vlhký zvuk, který Kate nedokázala k ničemu přiřadit, a vřískot příšery přestal, jako když utne. Mohutné tělo se zapotácelo a pak se zřítilo přesně v místě, odkud sotva před pár vteřinami dívka odtáhla Marigolda. Teď rychle pustila límec jeho kabátu a lehce napadajíc na přední nohu se vydala k místu, kam dopadl zaklínač. Sjel po gryfově svěšeném křídle, když se monstrum řítilo k zemi, dopadl kus od mrtvoly na záda a zůstal tam s lapáním po dechu ležet.
V nastalém tichu, které po tom všem působilo silně nepřirozeným dojmem, se posadila kousek od něj a upřela na něj váhavý pohled. Hlava jí stále ještě bolestně tepala jako připomínka toho strašného zvuku, který ještě před chvílí protínal okolní vzduch, i tak se v ní ale honilo nesčetné množství myšlenek. Všechny však šly jednoduše shrnout jedinou otázkou - je v pořádku?