Behind the Limits of Imagination

Kapitola 8

Probudila se na svůj vkus hodně brzy ráno, dokonce tak časně, že slunce ještě ani nestačilo vyjít nad obzor. Zabralo jí to sice pár minut nespokojeného převalování a několik tichých nadávek, nakonec ale přijala za svou skutečnost, že už se jí usnout prostě nepodaří. Raději se tedy přetočila na záda, založila si ruce za hlavou a upřela zamyšlený pohled na oblohu, která stále ještě nejevila sebemenší snahu začít se vyjasňovat. Měla už alespoň mlhavou představu o tom, jak tu situaci s naštvaným básníkem hodlá řešit, některé věci ale ještě potřebovaly trochu domyslet. Mezi základní nedostatky jejího plánu patřila skutečnost, že nebyla bůhvíjak dobrým hercem, tudíž riziko, že básník její šarádu odhalí, bylo nebezpečně vysoké.
Pro jistotu si to ale chtěla vyzkoušet - nejprve se zhluboka nadechla a poté spustila nejvěrnější imitaci záchvatu dávivého kašle, jaké jen byla schopná. Okamžitě s tím přestala, když za sebou zaslechla tichý zvuk, který se až nápadně podobal syknutí oceli o kůži.

Zvedla na loktech své tělo do jakéhosi polosedu a prudce se otočila. Dech se jí zadrhl někde v hrdle a prsty téměř samy od sebe křečovitě zaryly do trávy, když pár metrů za sebou spatřila stát Geralta s obnaženou zbraní v ruce. U kohokoliv jiného by čekala úplně odlišnou reakci, něco na způsob otázky typu „Není ti nic?" a nebo „Jsi v pořádku?", on ale prostě ne. Tenhle magor jí raději už podruhé půjde po krku s taseným mečem.
Zachytil její nechápavý pohled a několikrát zamrkal, přičemž jeho ostražitý výraz vystřídalo nejprve zmatení, které pak zcela úplně nahradilo cosi, o čem si Kate nebyla jistá, jestli to může ve stále trvajícím všudypřítomném šeru identifikovat jako úlevu.
Ještě chvíli nehnutě zírali jeden na druhého, než zaklínač nechal ruku se zbraní pomalu klesnout podél svého boku, což u dívky vyvolalo reakci v podobě tázavého zdvihnutí obočí. Rozhodla se zůstat zticha a mlčky čekat na vysvětlení, zatímco on vrátil meč zpět do pochvy, která mu ležela u nohou, a poté už s volnýma rukama přešel až k ní, kde se ztěžka posadil.

Ještě chvíli mezi nimi panovalo mírně rozpačité ticho, než konečně promluvil: „Tohle už nikdy nedělej."
Dívka nevěřila vlastním uším. Šokovaně otevřela ústa chystajíc se mu připomenout, že ona tu nikoho na životě neohrožovala, když náhle zvedl ruku a naprosto dokonale její plán zhatil tím, že jí pevně a ne zrovna šetrně sevřel rameno.
„Ty to nechápeš," zavrtěl hlavou, přičemž se Kate na krátkou chvíli zazdálo, že v tom pohybu zachytila nepatrný náznak zoufalství, „netuším, jak se ti ty divný zvuky podařilo vyloudit, ale já už tě po jejich zaslechnutí viděl ve spárech nějakýho topivce. Cestou sem sice žádná vodní plocha ani řeka vidět nebyly, ale i tak můžu jenom hádat, co se nachází za tou skupinou stromů stojících..." zarazil se uprostřed věty, když si všiml dokonale zmateného pohledu, který na něj upírala.
„Co je ti?"
„Chceš mi tedy říct," začala opatrně, „že jsi měl za to, že se nacházím v ohrožení života?"
Naklonila hlavu na stranu, když se jí dostalo přitakání v podobě souhlasného zamručení. Rozhodla se trochu přitlačit na pilu.
„Mám to tedy chápat tak, že jsi o mne měl strach?"
Tentokrát si nějaká reakce z jeho strany vyžádala podstatně více času, nakonec ale měla možnost zaslechnout mírné povzdechnutí, přičemž od ní zaklínač odvrátil pohled a zvedl oči k pomalu se projasňující obloze.
Pochopila, že z něj v tomto ohledu už asi nic víc nedostane, a nechala ho být. I tahle odpověď byla koneckonců celkem jasná.
Rozhodla se nad tím prozatím moc nepřemýšlet, jelikož kdyby se v tom začala hrabat teď, stále ještě myšlenkami zčásti u Geraltova neúmyslného pokusu přetáhnout ji mečem po hlavě a jejich zbytkem u problému s uraženým básníkem, s největší pravděpodobností by dospěla k nějakému kolosálně pitomému závěru a mohla by toho později litovat. Raději tedy také zaměřila pozornost na oblohu a rozhodla se ticho, které mezi nimi nastalo a které tentokrát nebylo nijak nepříjemné, nenarušovat.