Behind the Limits of Imagination

Kapitola 16

Kapitola je pro jistou osobu, jejíž komentář mě přinutil tak 'rychle' dokončit tu kapitolu, kterou už jsem měla přes tři měsíce rozpracovanou v konceptech xD
_____________________________

Když otevřela oči, zjistila, že její komnata je ta tam. Místo toho teď stála někde na silnici uprostřed ničeho, kolem ní se v hustých chomáčích líně převalovala mlha. Trhla sebou, když do ticha, které tu panovalo, zazněl táhlý, nelidský řev. Prudce se otočila a zjistila, že mlha začíná ustupovat. Pak se z ní začaly vynořovat obrysy prvních domů a Kate v údivu a částečném zděšení pootevřela ústa.

Stála uprostřed totálního chaosu. Některé budovy byly zčásti zničené, jiné nestály vůbec a z dalších stoupal kouř. Stromy, které tam kdysi rostly, byly vyvrácené z kořenů, dlažební kostky byly místy ožehlé až do černa. To, že se nachází na Václavském náměstí, poznala jen díky zbytkům sochy, které se válely pár desítek metrů před ní. Podstavec, na kterém socha kdysi stála, byl kupodivu jen na dva kusy.

To ale ani zdaleka nebylo to nejhorší. Mezi budovami, na budovách a vlastně všude kolem ní se pohyboval zaklínačský bestiář v živém provedení. Desítky nejrůznějších příšer a nestvůr, přízraků i hybridů, s křídly, bez křídel, chrlících oheň i kyselinu. Kousek od ní ji právě míjela skupinka nekkerů, na opačném konci náměstí zase bylo vidět ghúly hodující na napůl shnilých mrtvolách. Nad hlavou se jí prohnal vřeštící gryf, měla dokonce pocit, že na stěně jedné z budov zahlédla lézt cosi jako obrovského pavouka.

Vyjekla, když mezi sutiny bývalé sochy přistála další příšera. Neznat svět zaklínače tak dobře, už by začínala vyšilovat, že se k ní právě blíží drak. Tahle po dvou se pohybující zubatá potvora z řádu drakovitých byla ale na draka moc malá a nechrlila oheň, opravdoví draci byli navíc velice vzácní.
Ne, to, co se k ní blížilo, byla jen obyčejná pětimetrová wyverna.

Ne, že by mi to nějak pomohlo, pomyslela si a přinutila své strachem ztuhlé nohy k pomalému ústupu vzad.
,,Pomóc!" ozval se zoufale znějící hlas odněkud z dálky.
,,Pomozte mi někdo!" Poté hlas utichl a následoval jej zvuk, který do tohoto prostředí vůbec nepatřil - šílený rachot, který Kate připomněl okamžik, kdy se jí jednou doma povedlo rozsypat plný příborník.

Její pozornost byla tak upnutá k obrovskému ještěrovi před ní, že neměla šanci všimnout si skupinky topivců, ke kterým pomalu couvala. Zaregistrovala je až ve chvíli, kdy ji jeden z nich popadl za paži a začal se na ni sápat. Zařvala, když se jí jeho drápy zaryly do kůže...

,,Pomoc!"

S mírným trhnutím procitla a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se nachází. Jedna z prvních věcí, které zaregistrovala, byla, že se nemůže pohnout... už zase. Bránily jí v tom dvě ruce, jednu měla ovinutou kolem pasu a dlaň té druhé jí spočívala na rameni. Naprosto vyvedená z míry doširoka rozevřela oči a pootevřela ústa, zatím se ale dál rozhodla předstírat spánek. Nemusela hádat dvakrát, aby zjistila, čí ruce ji svírají v objetí a komu patří ten hrudník, o který se opírá zády, nebylo jí ale přesně jasné, jak k tomuhle sakra došlo.

Včera večer přece Geraltovi důrazně vysvětlila, že pokud nechce nocovat na zemi, bude se držet na druhé straně postele a nechá ji v klidu spát... nechtělo se jí věřit, že by to prostě jen tak schválně porušil.
Zatím buď v klidu, rozkázala si v duchu, když se jí ruka samovolně sevřela v pěst. Třeba za to nemůže... třeba ještě spí a šlo jen o podvědomou reakci...