Behind the Limits of Imagination

Kapitola 2

Když si na ten sen zpětně vzpomínala, nedokázala jej pojmenovat jinak než slovem divný. Všechno to začalo během. Pobíhala po velké, rozkvetlé louce, vítr jí čechral srst a ona si plnými doušky užívala ten úžasný pocit svobody. V tu chvíli nemohla být šťastnější. Tohle bylo všechno, co chtěla. Z náhlého pohnutí mysli prudce zatočila a vzala to napříč přes louku, ke kraji nedalekého lesa. Pár metrů před lesním porostem ale jako by si to její tělo rozmyslelo a ona prudce zabrzdila. Napínala oči do stínu stromů a nevěděla, jestli ten pohyb, co tam před vteřinou zahlédla, nebyl jen výplod její fantazie.

Za chvíli jí ale tu domněnku vyvrátilo šustění listí a vzápětí podivná bílá silueta, která se mihla mezi stromy. Dostala strach, cítila, jak se jí po zádech rozlézá mráz. V reakci na to začala pomalu couvat, pak to ale vystoupilo ze stínu a ona zalapala po dechu. Stál před ní obrovský vlk s bílo-šedou srstí a zvědavě si ji měřil pronikavě žlutýma očima. V úžasu přestala couvat a fascinovaně hleděla na jeho čenich, přes který se táhlo pár velkých, ošklivých jizev. Nejprve si myslela, že zastavila jen kvůli tomu, pak si ale s překvapením uvědomila ještě jednu věc. Strach byl ten tam. Neměla sebemenší představu odkud, ale někde uvnitř tušila, že toho vlka zná. Nemusela se ho bát.
Věděla, že jí neublíží.

Vlk se jí upřeně díval do očí a začal se pomalu přibližovat, zatímco ona setrvala na místě. Když už byl u ní tak blízko, že se téměř dotýkali čenichy, zničehonic to s Kate škublo a hned potom ztratila oporu pod nohama. A pak si pamatovala už jen pád. Dlouhý, nepříjemný pád někam dolů, díky kterému se probudila s vytřeštěnýma očima a zalitá potem.
Zabralo jí asi pět minut, než konečně uklidnila svůj přerývavý dech, a celou tu dobu horečnatě přemýšlela, co to sakra mělo znamenat. Nedokázala si však odpovědět ani na tohle, ani na tu následující otázku, která směřovala k záhadnému vlkovi.
Kdo to, u všech bohů, byl?

Když usoudila, že už dýchá normálně a přestává se dokonce i třást, spustila nohy na zem a natáhla se pro telefon. Když rozsvítila displej a zjistila, že je skoro půl dvanácté, jenom se ušklíbla. Pokud nechodila do školy, tak tohle bylo téměř na denním pořádku. Vždycky byla aktivnější až poté, co zapadlo slunce.

Vyšla z pokoje, seběhla po schodech a namířila si to rovnou do kuchyně. Když přejela očima přes prázdnou místnost, nemohla si odpustit pohrdavé odfrknutí. Už zase bude hrát tu hru na jedinou živou duši v celém domě - máma s tátou pečení vaření v práci a sestra věčně zalezlá u těch svých kamarádek.
Achjo... chtělo by to alespoň psa, přemítala dívka, zatímco se hrabala ve spíži a hledala rozpustné kafe. Jakmile ho měla hotové, namazala si dva tousty máslem a odešla si sníst svou snídani ke stolu.
Když v ní zmizel i poslední kousek toustu a dopila kafe, se spokojeným výdechem se opřela o židli, založila si ruce za hlavu a přemýšlela, jestli dneska dá přednost knížce, nebo rozkouká nějaký nový seriál. Po chvíli ale s rezignovaným zavrtěním hlavou vstala a vyběhla do patra pro knížku, kterou včera za jízdy nestihla tak úplně dočíst.

Zatraceně, Kate... ty seš fakt šíleně nepochopitelnej knihomol, pomyslela si rezignovaně, když se vrátila dolů s úsměvem a sedmým dílem Zaklínače v ruce.
Rozvalila se v obýváku na gauči a pustila se do čtení, moc dlouho jí to ale nevydrželo. Do hodiny bylo těch posledních pár desítek stránek přečtených a ona teď ležela na gauči na zádech, ruce založené pod hlavou a zamyšlený výraz upírala do stropu nad sebou. Ta knížka končila naprosto příšerně a ona ke své existenci nutně potřebovala poslední díl, o kterém věřila, že jí dokáže zvednout náladu. To by ovšem znamenalo další, zdlouhavou cestu autobusem, který v tuhle dobu určitě bude až nechutně přeplněný lidmi, následující nekonečnou cestu metrem do centra a pak skrz další davy lidí až do Luxoru. Samozřejmě tu byla i šance, že ten poslední díl nebudou mít přesně jako před týdnem, kdy se po něm marně sháněla, ale ona tu knihu prostě potřebovala.