Behind the Limits of Imagination

Kapitola 4

Trvalo jí to celkem dlouho, ale nakonec ho dotáhla až na tu mýtinu, kde ji prvně napadl warg. Opatrně ho složila na zem, přičemž si dala záležet na tom, aby je od pomalu hnijící mrtvoly velkého zvířete dělila vzdálenost téměř celé mýtiny, pak se otočila a běžela zpátky do vesnice. Těsně před palisádou se opět proměnila v člověka a hned po vstupu dovnitř si nenápadně vyhlédla chatku, jejíž obyvatelé byli tak hloupí, aby ji přes den nechali bez dozoru a ještě před odchodem otevřeli okna.
Během pár vteřin už černovláska stála uprostřed místnosti, která zřejmě měla sloužit jako kuchyň, obývák a ložnice zároveň, a nejistě se rozhlížela po věcech, které by se jí mohly v její současné situaci hodit.

Po pár minutách tam nakonec s velkým sebezapřením odcizila starý, ošoupaný kotlík, dvě dřevěné misky se lžícemi, pár kusů čisté látky a dokonce i sůl, o které netušila, kde ji ti lidé sakra vzali. Sice se jí vůbec nelíbilo takhle obírat ty, kteří rozhodně neměli peněz nazbyt, ale nakonec si to pro lepší svědomí odůvodnila tím, že v téhle chvíli je na tom finančně ještě hůř než oni, něčeho se najíst musí a Geraltovy rány budou k ošetření a spolehlivé fixaci také potřebovat něco víc, než je její roztrhané tričko.
„A ještě k tomu je to možná naučí lépe si hlídat svůj majetek," mumlala, zatímco se škrábala zpátky na parapet.

Když se konečně dostala zase ven, cestou přes pole přidala do kotlíku ještě pár kousků zeleniny, aby nedělala vývar jenom z masa.
O pár minut a několik vzteklých nadávek později pak našla i ono zmíněné maso, které sice zůstalo tam, kde ho předtím nechala, ale i tak bylo díky dívčině příšerné prostorové orientaci jeho objevení spíše dílem náhody.
Trvalo jí další čtvrthodinu, než dorazila zpět na mýtinu, kde s úlevným výdechem zaregistrovala, že Geralt se ještě neprobral a stále leží na tom místě, kam  ho před odchodem položila. Přecejen se asi chtěla vyhnout situaci, kdy se ho snaží přesvědčit, aby si od ní nechal v klidu ošetřit zranění, zatímco on se sotva drží na nohou a navzdory tomu, že mu z provizorně převázaných ran vytéká krev, pevně svírá v dlani první meč, který mu přišel pod ruku, zatímco si ji měří s nedůvěřivým pohledem v kočičích očích. Při té představě se mimoděk otřásla a radši se rozhodla zaměřit svou pozornost na sbírání dřeva, pár klacků a větších kamínků, ze kterých hodlala postavit něco na způsob ohniště.

Zajít pro vodu se po předchozí zkušenosti s jezírkem ukázalo jako největší problém, ale nakonec se jí povedlo se překonat a jít naplnit kotlík skoro po okraj.
Připravila hromádku dřeva a kolem dokola ji obložila kameny, poté si pořádně zanadávala při rozdělávání ohně. Ačkoliv to rozhodně nedělala poprvé, tohle byla vždy ta nejproblematičtější část, obzvlášť když neměla k dispozici ani křesadlo. Prala se s tím asi dvacet minut, než se jí to konečně povedlo a při několikastém prudkém pohybu z kouřícího kousku dřeva vyšlehl malý plamínek. Opatrně u něj přidržela kus suchého mechu a jakmile se vznítil, přemístila ho do připraveného ohniště a starala se o něj, dokud neměla vesele praskající ohýnek.
Našla tři poměrně dlouhé klacky, které mírně upravila a s jejich pomocí zavěsila nad oheň kotlík s vodou.
Už už si chtěla jít připravit králíka, když zjistila, že jí chybí nůž.
„Zatraceně... to bych prostě nebyla já, abych něco nezapomněla," procedila skrz zatnuté zuby, ale nakonec to přešla s pokrčením ramen a opětovným zapůjčením dýky od Geralta. Však ona ji teď potřebuje mnohem víc než on.

Trvalo na její vkus až moc dlouho, než se mlhavé vzpomínky kdesi vzadu v její mysli trochu probudily a zaostřily, nakonec ale měla zajíce víceméně správně vykuchaného a staženého z kůže. Odlití trochy převařené vody do misky vedle ji stálo spoustu úsilí a pár popálených prstů, nehodlala ale k vyčištění zaklínačových ran použít vodu rovnou z jezera. Při pomyšlení, že by se mu tam díky tomu ještě zanesla nějaká infekce, se jí udělalo téměř špatně. Jakmile v kotlíku skončilo všechno použitelné maso spolu s oloupanou a nakrájenou zeleninou, nechala jídlo jídlem a zamířila si to k zaklínači. Nejprve odmotala z ran zkrvavené cáry, které dříve bývaly jejím tričkem, poté zranění vyčistila převařenou vodou a znovu je převázala novými pruhy látky, jak nejlépe uměla. Pak se opět přemístila k ohni, kde se sesunula do podřepu a z kousku větve si udělala vařečku, se kterou se pustila do míchání směsice uvnitř kotlíku.