Behind the Limits of Imagination

Kapitola 13

Voilà!
Ano, jak už to tak vypadá, neumřela jsem a konečně tu pro vás mám další kapitolu! :D
Původně měla vyjít ještě později, ale řekla jsem si, že jednak musím ještě něco vydat do té doby, než začne škola, a pak také když už mám ty narozky... takový můj dárek pro vás 😁
Jinak vám chci strašně moc poděkovat za ohromné množství hvězdiček a téměř 2K přečtení, nechce se mi tomu věřit ❤
No, snad to čekání stálo za to :))
Hope you enjoy 😁
____________________________

Od jejich nočního rozhovoru uběhlo pár dní. Kate už pomalu přestávala mít přehled o tom, jak dlouho to bylo. Z času se stala jakási podivná veličina, která plynula zcela mimo ni.

Marigold se stále větším znepokojením pozoroval, jak se dívka stále více uzavírá do sebe. Většinu času trávila netečným zíráním do dáli, přestávala také jevit jakoukoliv snahu komunikovat.

Básník netušil, co s tím má dělat. Snažil se ji z toho stavu vytrhnout a kdykoliv se naskytla příležitost, jevil snahu si s ní povídat. Nepřestával s tím i přes to, že dívka na jeho řeči většinou reagovala jednoslovnými výrazy či jen neurčitým zabručením.

,,Nemáš něco ostrého?" zeptala se ho s nepatrnou nadějí v očích, když se jednoho dne opět zastavili na polední pauzu. Seděli vedle sebe, opřeni o vyvrácený kmen většího stromu, který se nacházel kousek od kraje prašné cesty. Básník jen mlčky zavrtěl hlavou a uvažoval, co se děje, že s ním Kate najednou sama od sebe zabředla rozhovor.

,,Tak nic," zamumlala trochu zklamaně a již naučeným pohybem se poškrábala na krku. Marigold zmateně nakrčil obočí. Tohoto gesta si všiml už dříve, Kate ho poslední dobou používala často. Proč to ale dělá, to mu zůstávalo záhadou.

,,Co s tím krkem furt máš?" otázal se, když po chvíli její ruka opět vystřelila k onomu místu.
,,Svědí to," zavrčela, aniž by se přestala škrábat.

,,Ten kožený proužek?"

,,Mhm."

Chvíli na sebe mlčky hleděli, pak dívka sklonila hlavu a upřela pohled do země.
,,Vypadá to, že mi blokuje veškerou magii," začala nakonec potichu odpovídat na otázku, kterou mu viděla v očích.

,,Oni... vlastně mi tím sebrali tu část osobnosti, ve které se skrýval můj vlk."
Když viděla, jak na ni Marigold upírá nechápavý pohled, s povzdechem pokračovala.

,,Necítím ho, najednou mám ve své mysli místo, které je prostě prázdné. Nemohu tedy teď s nikým komunikovat, tím pádem se ani nemohu přesvědčit, jestli je Geralt naživu," potřásla hlavou a upřela na něj pohled, který se z rezignovaného změnil na upřímně nešťastný. Marigold zaraženě mlčel.
,,Dlouhé hodiny jsem strávila tím, že jsem se ho snažila přetrhnout," pokračovala už sotva slyšitelným hlasem.
,,Ta kůže je ale zatraceně pevná. To proto potřebuji něco ostrého, takhle jsem si akorát rozškrábala okolní kůži," nadzvedla dívka bradu, aby měl básník možnost spatřit, o čem mluví. Ten vytřeštil oči a rychle obrátil pohled jinam, aby nehrozilo, že se mu udělá zle.

Rozhostilo se tísnivé ticho. Nebylo třeba dalších slov. Oba moc dobře věděli, že dny ubíhají a oni se pomalu, ale jistě blíží k přístavu. Momentální situace opravdu moc nadějně nevypadala.

Marigold, kterého v tu chvíli nenapadlo, co jiného by měl dělat, se k ní po chvíli posunul blíž a opřel se o ni.

,,Geralte, nevím sice, kde vězíš, ale rozhodně by sis měl pospíšit," zamumlal, když mu dívčina hlava klesla na rameno.