Behind the Limits of Imagination

Kapitola 17

~ Mladá spisovatelka, která zde měla zůstat a v předmluvě vysvětlit svou čtyřměsíční neaktivitu, ze strachu před smrtí ukamenováním utekla do Mexika ~
_____________________________

,,Bylo to vážně nutný?" zaprotestoval už bůhvípokolikáté Marigold, zatímco pootočil hlavu a znovu se ze hřbetu svého valacha zadíval na pomalu se zmenšující wyzimský hrad.
,,Kate, jsou tomu sotva dva dny, cos byla ráda, že se vůbec vyhrabeš z postele a udržíš pár minut na nohou, to zranění se ti ještě taky úplně nezahojilo, absolvovat tu cestu po souši byla blbost! Připomeňte mi prosím znovu, proč jsme to nemohli vzít lodí... ani pořádný jídlo jsme s sebou nestihli vzít..."

,,Sušené ovoce, oříšky a pečivo pro tebe není dostatečné jídlo?" zajímala se dívka, zatímco soustředěně zírala do mapy, kterou jí Geralt před pár minutami půjčil.
,,A co se týče toho způsobu cestování, prosím, nenuť mě se znovu pouštět do té debaty, co jsme tu měli před chvílí. Zopakuji ti to naprosto jednoduše - lodí bychom to samozřejmě museli vzít přes vodu a asi by to bylo i kratší, ale kde je voda, tam jsou i topivci a o topivcích po tom svém včerejším zážitku nechci slyšet ani slovo, rozumíš mi?"
Vlastně se v příštích několika hodinách chtěla zoufale vyhnout kontaktu s jakoukoliv příšerou, o tom už se ale před básníkem nezmiňovala.

Nechala ho, ať si tam mumlá co chce, a znovu se zahleděla do mapy.
Uběhlo už hezkých pár hodin od chvíle, kdy si sbalili to nejnutnější, pobrali nějaké jídlo a vyrazili pryč z hradu. Ani jeden z nich neměl šanci se vyspat, Kate byla z toho nedávného zjištění na prášky a tak celou předchozí noc využila k pátrání po způsobu, jak se co nejrychleji dostat zpět do svého světa. Když Geralt viděl, že dívka tu noc spát prostě nehodlá, tak vyburcoval a vyhnal z postele i protestujícího Marigolda a oba jí šli poskytnout pomoc, minimálně po té psychické stránce.

Nakonec vzali zavděk Foltestovu rádkyni Triss Ranuncul, ze které po víc jak hodinovém rozhovoru vypadlo, že nejspíš zná jednu osobu, která by je tam byla schopna přemístit a navíc jedno z jejích sídel, ve kterém se občas zdržuje, se nachází nedaleko.
Vyrazili tedy za úsvitu, s mapou v ruce a instrukcemi, aby se někde v okolí místa zvaného Bahnice sháněli po elfském vědoucím, který byl pro své šíleně složité jméno všem znám jako Avallac'h.

,,No... však víte, jak jsem to myslel... chtělo by to nějaký to maso," ozval se znovu básník, na což Kate zareagovala pozvednutím očí k nebi a tichým mumláním, jestli se modlí, nebo se jen snaží najít nějaký rozumný důvod, proč Marigolda nechat ještě alespoň do večera žít, to Geralt nepoznal.

,,Tak fajn!" prohlásila nakonec až nepřiměřeně hlasitě a rozhodila rukama na znamení toho, že se vzdává.
,,Zhruba tak za hodinku si uděláme polední pauzu, během které buď já nebo Geralt zajdeme sehnat dle tvých slov nějaký to maso, dobře?"
Hlavně už buď zticha už dodávat nemusela, Marigold kupodivu vypadal, že to pochopil, a tak se spokojil jen s přikývnutím. Na pár minut se tedy jako zázrakem konečně rozhostilo ticho.

* * *

O pár desítek minut později si podle dohody opravdu našli vhodné místo u cesty a zastavili, aby mohli rozbít tábor.
Do popředí se teď prodrala otázka, kdo půjde sehnat to jídlo.
,,Vlastně to celý byl můj nápad, opravdu bych tam měla jít já," snažila se dívka nějakým způsobem argumentovat před zaklínačem, který před ní stál se založenýma rukama, nesouhlasným pohledem a právě začínal pomalu vrtět hlavou.

,,Říkám ti, že se to nestane ani náhodou. V tomhle musím dát Marigoldovi za pravdu, úplně stačí, že jsme vyrazili tak narychlo. Před chvílí jsem viděl, jakým způsobem jsi slézala z koně, měla bys odpočívat!"