Behind the Limits of Imagination

Kapitola 3

Netušila, jak to může být dlouho. Neměla ani ponětí, jak dlouho trvalo jejímu srdci, aby se uklidnilo a přestalo bít na poplach, během kolika minut či hodin se konečně přestala třást a už neslyšela krev, která jí předtím hučela v uších. Její tlapy, čenich, levý bok, to všechno bylo od krve. Ta krev ale nebyla její, ne.
Tohle byla cizí krev tvora, kterého ona, dívka, co by ještě do dnešního rána nebyla schopná ublížit ani myši, vlastnoručně sprovodila ze světa.
Ano, bylo to jednání v sebeobraně, a ano, chtělo ji to zabít, ale... stejně nedokázala zastavit slzy, které jí proti její vůli začaly kanout z očí.

Říct, že důvodem těch slaných, protivných kapiček byla lítost k té krvelačné zrůdě, která jí ještě před okamžikem usilovala o život, by bylo trochu nadnesené. Ve skutečnosti za to nejspíš mohl zbytek šoku míseného se strachem, který na její vědomí dorážel v pomalu slábnoucích vlnách. Strávila tam vleže na zemi ještě hodnou chvíli, nakonec ale slané pramínky vyschly, příboj v její hlavě se utišil a ona našla sílu na to vyhrabat se do sedu. Ignorovala fakt, že jí při tom pohybu zaprotestovaly snad všechny svaly v těle a ona nabyla dojmu, že místo vítězství nad wargem utrpěla porážku v boji s parním válcem.

Rozhlížela se kolem a hledala nějaké vodítko, nápovědu, která by jí poradila, co dělat dál. Světe div se, neměla zatím v úmyslu stáhnout ocas mezi nohy a utéct zpátky k portálu, kterým by se dostala zpět domů. Ani zaboha sice netušila, jak k tomu názoru došla, ale něco uvnitř jí říkalo, že tohle přeci nemůže být všechno, co tenhle svět může nabídnout. Chytila se té myšlenky a začala ji rozvíjet. Tohle byla určitě jen zkouška. Muselo tu přeci být i něco jiného než bestie, které by jí šly neustále po krku. Něco lepšího... jen to bylo momentálně schované a ona to musela najít.
Zrakem doputovala až na druhý konec mýtiny a v příští vteřině málem radostí vyskočila z kůže, když její oči zachytily nepatrný lesk vodní hladiny. Šlo o menší jezírko, kterého si předtím nevšimla, jelikož se půda kolem něj mírně svažovala a z dálky větší jak dvacet metrů nebylo vidět. Nešlo sice o nic velkého, ne víc jak sedm metrů na šířku, pro dívčinu aktuální potřebu ale bylo naprosto ideální. Už měla plné zuby krve, která na ní pomalu zasychala a díky níž by si mohla zahrát v nějaké parodii na horor. Nakonec ji smrad, který snad byl každou vteřinou silnější, přinutil se ztěžka zvednout a pomalu se došourat až k jezírku, jehož hladina tmavé barvy vypovídala o tom, že bude celkem hluboké.

Bez přemýšlení se odrazila a vzápětí byla až po krk v krásně chladivé vodě, která ji přinutila úlevně vydechnout. Chvíli tam jen s blahem přivřenýma očima šlapala vodu a pak se obloukem vrátila zpátky ke břehu. Vyškrábala se nahoru, otřepala se a se spokojeným výdechem se zády k vodě natáhla na sluncem prohřátou trávu u břehu. Spokojenost jí ale nevydržela dlouho - za chvíli si s neklidným zavrtěním uvědomila, že je něco špatně.
Kolem ní se rozhostilo divné, tísnivé ticho. Ptáci ve větvích stromů přerušili svoje písně, hmyz přestal bzučet, dokonce i vítr jako by se na chvíli zastavil. Chvíli jen se staženým žaludkem a vyschlým hrdlem naslouchala hrobovému tichu, které kolem panovalo, a pak sebou prudce trhla, když za jejími zády něco zabublalo.

Pokusila se prudce zvednout, to něco za ní ale bylo rychlejší - vzápětí už jí ocas svíralo odporně slizké, vlhké a šupinaté cosi, o čemž by Kate podle tvaru téměř řekla, že se jedná o lidskou ruku. Ze všech sil se zapřela nohama proti tomu tlaku a přitom div nedostala infarkt, když se jí koutkem oka podařilo zahlédnout, co se ji vlastně snaží stáhnout do vody.

Ta věc, co se po ní sápala, měla v zásadě lidské, i když poněkud znetvořené rysy, prázdné, vypouklé a čistě bílé oči a špinavě modrou pokožku. Kdyby nebyla vyděšená téměř k smrti a měla schopnost normálně uvažovat, nejspíš by si už asi uvědomila, do jakého světa ji to vyplivlo a jak se nazývá ta potvora, která jí teď jde po krku, takhle ale každý záhyb její mysli naplnilo dunění poplašných zvonů a příkaz, ať okamžitě zmizí co nejdál odsud. Ta věc za ní mezitím otevřela svá pokřivená ústa a vydala z nich odporný zvuk, který zněl jako něco mezi chrčením a bubláním. Ještě znásobil svou snahu dostat ji pod hladinu, což u Kate vyvolalo panickou reakci v podobě zoufalého zazmítání a prudkého vykopnutí levou nohou vzad. Jakmile cítila, že zasáhla cosi slizkého a kulatého a to se s hrůzu nahánějícím křupnutím zvrátilo dozadu, naposledy zabrala a vzápětí se vysmekla z tvorova sevření a jako kulový blesk letěla pryč. Kdesi ve vzdáleném koutku mysli jí ještě vytanula myšlenka, že jich tu určitě bude víc, ačkoliv netušila, jak to sakra ví.