Behind the Limits of Imagination

Kapitola 10

Tolik desítek zatracenejch hodin nad jednou kapitolou... konečně ji ale mám!!! Sice s ní nejsem asi na 100% spokojená, ale konečně vám aspoň můžu popřát šťastný nový rok a dodatečně i veselé Vánoce s vědomím, že pro vás mám taky něco jiného než jen sliby do budoucna.
Užijte si ty 3 000 slov ve které se mi tahle kapitola povedla přetvořit... doufám, že budou stát za to.
*Autorka vyklízí válečné pole, po probdělé noci jde konečně spát*

Ten křik. Ten příšerný křik byl přesně tím, co ji donutilo instinktivně se přikrčit a zarýt drápy do země.
Kontrolu nad její myslí převzal strach a z toho zvuku ji příšerně rozbolela hlava. Jako by se jí ten nenávistný vřískot zarýval přímo do mozku. S ušima přitisknutýma těsně k hlavě se konečně odvážila vzhlédnout. Strach, který byl z těch tyrkysových očí již teď jasně znatelný, se ještě znásobil, když nad sebou spatřila siluetu majestátního tvora vznášejícího se ve velkých kruzích.
Tvor na nebi ještě jednou pronikavě zakřičel, poté složil křídla k tělu a spustil střemhlavý pád dolů, přímo na vyděšenou a zároveň ohromenou vlčici, která stále nebyla s to se pohnout. Strach zaplavující její mysl jako přílivová vlna ji naprosto ochromil a na hodnou chvíli znemožnil pohnout byť třeba jen drápem u nohy. Zírala nahoru na smrtelné nebezpečí, které se k ní rychle blížilo, a marně se snažila nabrat nějaký vzduch do plic.

Přistál na zemi zhruba deset metrů od ní, zřejmě nejistý, jestli to, co se před ním krčí, je opravdu k jídlu. Zaujatě si vlka před sebou prohlížel s hlavou tázavě nakloněnou na stranu a hrozivě klapajícím zobákem. Ten hladový pohled svítivě žlutých očí se do ní zavrtával až moc hluboko, jako by dokázal proniknout až do míst, kde by měla být její duše.

Ze všeho nejvíc ten tvor připomínal křížence mezi dravým ptákem a obrovskou kočkou. Celou hlavu a zátylek mu porůstalo něco, co vypadalo jako hodně volná variace lví hřívy. Z mohutného trupu mu vyrůstal pár křídel, celý pokrytý peřím a svými rozměry dávající dohromady plachtu menší plachetnice. Nahoře mu z křídel vyrůstaly dva zahnuté pařáty končící jako břitva ostrými drápy, které se právě v doprovodu dalšího vřískotu zaryly hluboko do země. To dívku probralo natolik, že byla schopna udělat několik váhavých kroků vzad. Bylo až moc snadné si představit, že tvorovi před ní stačí jednou seknout drápy nebo cvaknout zobákem a ona se může rozloučit se světem, s tímhle i s tím svým.
Tato myšlenka vyhnala z jejího těla veškeré zbytky ochromení, které v něm ještě zbývaly. Když se tvor před ní s mocným máchnutím křídel vztyčil na zadní a chystal se vznést do vzduchu, prudce se otočila a s vypětím veškerých sil přinutila své nohy k tomu správnému pohybu.

Pustila se hlava nehlava z kopce zpět po svých stopách v naději, že se jí podaří monstru nějak zmizet mezi stromy. Kvílivý jekot a hučení obrovských křídel prorážejících si svoji cestu ve vzduchu ji utvrdily v přesvědčení, že se příšera své nově vyhlédnuté kořisti nehodlá jen tak vzdát.
Tolik jiných zvířat a tvorů by tady v okolí mohlo být... ale ne, ty si musíš vyžrat to nejlepší i s nášupem, žejo?! Achjo, holka... proč jsi musela narazit zrovna na královského gryfa... běželo hlavou Kate, po chvilce si ale uvědomila, že ať už by v okolí narazila na cokoliv, stejně by se jí to s největší pravděpodobností pokusilo vyrvat střeva a dát si je k obědu.
Ta myšlenka ji nijak neuklidnila, naopak ještě přiživila paniku, která se jí s každou další vteřinou pomalu rozlévala hrudí.

Zaregistrovala nad sebou temné hučení křídel prorážejících vzduch, napjala svaly a instinktivně se vrhla stranou. Vteřinu poté prostor po jejím levém boku naprázdno sevřely zakřivené pařáty. Netvor ze sebe vydal zklamaný jekot a opět se vznesl o něco výš do vzduchu. To, co se na začátku zdálo jako až příliš snadná kořist, mělo najednou vůli k životu větší, než mu bylo po chuti.
Kate se mezitím stále snažila zamezit panickým myšlenkám a vymyslet nějaký způsob, jak se z téhle bezvýchodné situace dostat. Už byla skoro na úpatí lesa, takže viděla, že její původní plán zmizet gryfovi mezi stromy nevyjde - alespoň ne hned. Stromů alespoň v dohledné vzdálenosti nebylo mnoho a byly od sebe vzdálené dostatečně na to, aby se mezi ně mohla dostatečně šikovná příšera snést a pokračovat tak v příležitostných náletech, z nichž každý pro ni mohl znamenat jistou smrt.
Násilím ve své mysli potlačila obraz sebe samé, jak se s netvorovými drápy zabořenými v žaludku pomalu vzdaluje od země, která se začíná máčet její krví, a s vypětím veškeré vůle se snažila začít logicky uvažovat.