Behind the Limits of Imagination

Kapitola 7

„Co tě vůbec přimělo navštívit Novigrad, Geralte? A kde jsi nabral tu tvoji společnici? Co to máš na sobě za divné oblečení? A jak se vůbec jmenuješ?"
Takovými a podobnými otázkami je Marigold bombardoval posledních pár minut jejich cesty, přesněji řečeno od chvíle, kdy se ztratili z očí i posledním lidem z náměstí a zamířili k severnímu okraji města, kde by prozatím měli být relativně v bezpečí. Básník se už trochu oklepal, pusa se mu od té doby nezavřela a dívka měla v jednu chvíli dokonce pocit, že slyší, jak Geralt začíná nad Marigoldovým chováním skřípat zubama.

Odhodlala se mu tedy alespoň představit a dříve, než stihla nějak ospravedlnit svůj pro něj naprosto neznámý vzhled jejího oblečení, přerušilo zvuk jejího hlasu hlasité zakručení v břiše.
„Mám jenom hlad," pronesla nejistě a snad i zčásti omluvně směrem k zaklínači, než k němu zvedla oči a s překvapením zjistila, že na ni upírá téměř vděčný pohled. Až potom pochopila, co tím vlastně způsobila - Marigold přestal na chvíli mluvit.

„Já vím. Víš přece ale, že peníze na jídlo nemáme..."
„A k čemu máte mě?" skočil mu do řeči básník, který zřejmě nedokázal mlčet víc jak minutu v kuse, navíc v tónu jeho hlasu Kate dokázala rozpoznat náznak ublíženosti, o které netušila, kde se tam vzala.
„Ehm... k přivedení k šílenství ve velmi krátkém čase?" nadhodila co nejnevinnějším tónem, přičemž si byla jistá, že zahlédla, jak Geraltovi vedle ní cukly koutky úst nahoru. Marigoldovi naopak poklesla brada, teatrálně rozhodil rukama a hodil po ní napůl vražedný a napůl nechápavý pohled.

„Tak tohleto si vyprošuji. Víte vy vůbec, jaké máte štěstí? Stačí zajít do nejbližšího hostince, nechat mne tak půlhodinky hrát a garantuji vám, že hlady ani finančně strádat nebudeme. Beze mě byste dostali leda hovno," dokončil vyčítavě, samolibý výraz mu ale z tváře zmizel ve chvíli, kdy se ho Kate s nehranou zvědavostí zeptala, na co vůbec hodlá hrát, když nemá svoji loutnu.
Tahle otázka vyvolala jejím směrem dvojici překvapených pohledů, pár peprných nadávek ze strany Marigolda a jedno nepatrné zamračení od zaklínače, který s ní otázku až podezřelé znalosti jeho světa ještě pořádně neprobíral a ani zaboha tedy netušil, jak může něco takového vědět.

„Čert aby to vzal, máš pravdu," ulevil si nakonec naposledy básník, než bezradně pohlédl ke dveřím hostince U Kulhavého jelena, ke kterému mezitím dorazili.
„Nechal jsem ji včera u jedné mé... známé, která bydlí asi dvě ulice odsud. Kdybyste byli tak hodní a pro tu loutnu mi zašli, mohl bych klidně..."
„A proč si tam nejdeš sám?" nechápala dívka, zatímco Geralt, který odpověď na tuto otázku znal až moc dobře, se zmohl jen na pohrdavé odfrknutí a protočení očima.

„Zbláznila ses?" zděsil se přesně podle jeho předpokladu Marigold, ,,kdyby byl čirou náhodou doma její otec, uškrtil by mě rovnou ve dveřích!"
„Tak a nebo bych mohla něco zahrát já," navrhla značně váhavě Kate i přes to, že jí během té věty žaludek div neudělal kotrmelec. Upřímně se jí do ničeho takového vůbec nechtělo, měla už ale opravdu hlad a nedovedla si představit, že by ještě teď měla jít někam shánět básníkovu zapomenutou loutnu. Samou nervozitou v té chvíli ale opomněla dost podstatnou věc - Marigold bez loutny, to je něco jako ryba bez vody, popřípadě zaklínač bez meče.
Docílila tím tedy akorát toho, že se na ni jejich nový společník otočil, přejel ji od hlavy k patě kritickým pohledem a pak prohlásil: „Jo, můžeš tam taky něco zkusit zahrát, pokud tedy máš na co. Nejdřív mi ale přinesete moji loutnu."

* * *

Ta 'známá', jak se později ukázalo, se jmenovala Sidonie Horvatová a opravdu bydlela jen nějakých deset minut cesty od místa, kde se nacházeli. Šlo o celkem hezkou, středně vysokou blondýnku s modrýma očima, stejně ale Kate nechápala, že to Marigoldovi stojí za to udělat si minimálně jednoho dalšího nepřítele na život a na smrt.
Hned poté, co se zmínili o Marigoldovi, se jí rozzářily oči a okamžitě zamířila do zadní části domu, odkud po chvíli opravdu přinesla jeho hudební nástoj. Okamžitě spustila, jak je ráda, že je její básník v pořádku, že prý slyšela o tom, že ho měli popravit, že to naprosto nechápe a ať mu vyřídí tohle a támhleto.
Kate, které teď té holčiny bylo snad i líto, přestala poslouchat hned po prvních pár slovech a pak jen čas od času nepřítomně kývla hlavou. Bylo jí jasné, že jakmile se tahle slečna po nějaké době dozví, že ji básník nechal a tahá se zase s jinou, půjde mu po krku ne-li ještě zuřivěji než její otec, který tu naštěstí v momentální chvíli podle všeho nebyl.