Behind the Limits of Imagination

Kapitola 9

Za tohle nečekané překvapení poděkujte Taeaty, jelikož bez ní by ta kapitola hnila v konceptech ještě hodně dlouho. A vůbec, jsem přesvědčena, že většina z vás čtení téhle kapitoly nepřežije, některým způsobí srdeční zástavu, jiným rozpustí mozek (zlata_rozinka se předem omlouvám xd), ale co už, no... užijte si čtení 🖤

Na většinu z nás časem čeká nejeden nepříjemný moment, kdy se naprosto a dokonale ztratíme. Ta chvíle, kdy se vyčerpaně posadíme a s hlavou složenou v dlaních uvažujeme kudy dál. Ať už jde o město, jehož mapu jsme si ten den neprostudovali zrovna dvakrát pozorně, a nebo jen marně hledáme možnost útěku z víru temných a úzkostných myšlenek, jaké na nás dotírají ze všech stran.
Pro Kate byla tato situace ještě o něco složitější, neboť nejenže si ani zaboha nemohla vzpomenout, jak se jí na tohle konkrétní místo podařilo dostat, její stažený žaludek a poplašné zvony bijící v hlavě jí navíc dávaly na srozuměnou, že se děje něco moc špatného.
Něco, čemu by snad mohla i zabránit, jen kdyby netrčela v tomhle pitomém lese.
Očima těkavě přejížděla po hustém lesním porostu, který ji v pomalu slábnoucím světle obklopoval, a zoufale hledala nějaké vodítko. Cokoliv, co by jí byť jen naznačilo správnou cestu a dovolilo začít jednat dřív, než její natřikrát zauzlovaný žaludek ukáže světlu světa to, co měla naposledy k jídlu. A nebo než bude pozdě.
Zatnula zuby, nehty pevně zaryla do dlaní a pokračovala v systematickém prozkoumávání stromů kolem sebe.

Nakonec se jí náznaku správného směru dostane, ovšem tím nejhorším možným způsobem. Když zaslechne ten až tolik povědomý hlas krátce, bolestivě vykřiknout, na zlomek vteřiny celá ztuhne a po zádech jí přeběhne mráz. Nakonec se ale trhnutím probere z ochromení a silou vůle přinutí své nohy k pohybu.
O pár vteřin později už běží co jí síly stačí, ale stejně nedokáže utišit ten naléhavý hlásek ve své hlavě, který ji nabádá k ještě větší rychlosti. Zběsile se prodírá houževnatým podrostem a naprosto ignoruje fakt, že si o ostré větvičky a trny rozdírá ruce do krve. Začíná závod s časem, o jehož výsledku je ale už předem rozhodnuto.
S každým dalším krokem je její srdce pevněji svíráno ledovou pěstí strachu a pro její mysl je stále těžší nepřemýšlet nad nejhorší možnou variantou toho, co se mohlo stát.
,,Prosím," vydechne těžce prosbu, o níž sama netuší, kam přesně je mířena.

Když se konečně dostane ven z lesa, ocitá se v nehostinné, skalnaté krajině a pod náhlým náporem ledového větru je nucena přivřít oči.
Klopýtá dál až do chvíle, dokud se před ní nemihne jakýsi rozmazaný stín a než si stačí pořádně uvědomit, co se stalo, už leží na studené zemi a celý bok jí zachvacuje palčivá, pulzující bolest. Rukou zabloudí až k jejímu ohnisku a vzápětí stahuje dlaň zpátky - celou potřísněnou jasně červenou krví, která na studeném vzduchu rychle chladne. Pevně stiskne víčka k sobě a zatne zuby. Vítr kolem ní sice stále sílí, ona ale čelí neméně velké bouři uvnitř své zmatené a vyděšené mysli.
I přes zraněný bok a hučení v uších se nakonec znovu těžce hrabe na nohy a téměř poslepu klopýtá dál. Celé její nitro zaplavuje neskutečný strach a ona stále marně hledá strůjce toho výkřiku, který ji přivedl až sem. Nyní už se představě nejhoršího možného scénáře nedokáže ubránit.
,,Geralte!" pokusí se zakřičet, ale její úzkostí stažené hrdlo vypustí ven jen slabé zachroptění.
Urputně pokračuje v boji o každý další krok vpřed až do chvíle, kdy se kolem ní všechno zastaví. Jako kdyby nějaký krutý bůh na okamžik položil hodiny na bok a zastavil tak písek, který až do téhle chvíle měřil každou uplynulou vteřinu.
Chvíli se trhaně rozhlíží kolem a poté okolní ticho přeruší zoufalý, zděšený výkřik.
Ačkoliv část její mysli ještě zatvrzele odmítá uvěřit tomu, co vidí, stejně není tak těžké uhodnout, čí tělo bezvládně leží na zemi sotva pár metrů od ní. Má pocit, že někam padá, když ale očima sjede až ke svým nohám, zjistí, že stále stojí pevně na zemi.