Behind the Limits of Imagination

Kapitola 14

Kapitola je věnována girlwithbigdrems, tímto ti, milá Agi, přeju vše nejlepší k tvému dnešnímu svátku 😊🖤
_____________________________

Oči kvůli prudkému světlu otevírala jen velice pomalu. Po pár vteřinách se jí podařilo zaostřit a ona udiveně zamrkala, když zjistila, že se nenachází v lese, ale na měkké posteli, kolem ní se tyčí kamenné stěny a nad sebou vidí dřevěný strop.

Tak fajn... kde to proboha jsem?

Chvíli zůstala nehybně ležet, ve snaze se rozvzpomenout, proč teď leží zde, bolí ji celý člověk a v hlavě má totální guláš. Vzpomínky však byly mlhavé, plné zmatku a mísily se jedna přes druhou.

Zapřela se rukama do matrace pod sebou a nehledě na své protestující svaly se pokusila zvednout.

To, že to byl opravdu blbý nápad, poznala téměř okamžitě. Z pravého boku jí do zbytku těla vystřelila nečekaná bolest a ona se zasténáním nechala své tělo klesnout zpět do postele. Z horní části trupu se jí přitom sesunula pokrývka a jí se tak naskytl pohled na široký bílý obvaz, který se jí táhl téměř přes celou hruď.
Neměla moc času se nad tím zamýšlet, všimla si totiž, že v místnosti není sama.

Mladá žena, která až doteď stála zády k ní na druhé straně pokoje a rovnala tam věci na stole, se zprudka otočila. Dívčiny oči se na chvíli setkaly s těmi jejími a Kate si překvapeně uvědomila, že v nich vidí strach. Podle jejího oblečení odhadovala, že se jedná o služebnou.

,,Po... počkej," dostala ze sebe s námahou a natáhla jejím směrem ruku, když začala dívka pomalu couvat směrem ke dveřím.

,,Kde to jsem? Můžeš mi říct, co se stalo?" snažila se na ni mluvit tak mírně, jak jen jí to její dlouho nepoužívaný hlas dovolil, evidentně to ale nepomohlo. Docílila jedině toho, že na ni služebná vytřeštila oči ještě víc a otevřela ústa, jako by chtěla začít křičet. Levá ruka se jí mírně třásla, tou pravou zběsile hmatala za sebe, snažíc se poslepu najít kliku od dveří.

Než se Kate stačila nadechnout k další otázce, bouchly dveře a dívka byla pryč. Zase pomalu vydechla a upřela naprosto zmatený pohled na protější zeď.

Co se to tu proboha děje?

Znovu si vybavila tu hrůzu v dívčiných očích a po zádech jí přeběhl mráz. Dívala se na ni jako na zrůdu... proč?

Zatnula zuby a potlačila nutkání frustrovaně zavrčet. Byla naštvaná sama na sebe, že si na tu otázku nedokáže odpovědět. Jako kdyby nestačilo, že už tak má ve své hlavě totální bordel, od určité chvíle si vybavovala jen tmu. To by asi nebylo nic zvláštního, kdyby však někde uvnitř sebe nenašla jistotu, že v tu chvíli ještě byla při vědomí.

Její pohled sklouzl zpět k ovázanému hrudníku. Pomalu zvedla ruku a opatrně, aby se jí nevhodným pohybem náhodou nepodařilo vyvolat další vlnu bolesti, si konečky prstů přejela po celé délce toho obvazu.

Její dlaň se zastavila na pravém boku, v oblasti konce hrudníku a začátku žaludku, která nepřestávala bolestivě pulzovat.

A k tomuhle jsem krucinál přišla jak?

Na chodbě se ozval dusot nohou a o chvíli později dveře zaskřípaly tak nečekaně, až sebou dívka trhla. Vzhlédla právě včas, aby viděla, jak do zpola otevřených dveří strčil hlavu Marigold.

,,No konečně," vydechl s úlevou a zazubil se na ni, když viděl, že je při vědomí.
,,Tohle sis načasovala fakt výborně, jen co je pravda," vešel do místnosti a dveře za sebou opatrně zavřel.