Transformers: Osudová cesta 1. ✓ [CZ] [probíhá korekce ]

Kapitola #9 - Únik

Ráno jsem se probudila doma v posteli, a najednou telefon. Podívám se kdo mi volá, Lennox. Uvědomila jsem si co jsem vlastně udělala, strčila jsem telefon pod polštář, nechala jsem ho zvonit, a odešla jsem dolů. Nemohla jsem se pomalu ani nasnídat, protože mne trápily myšlenky na to, jak jsem to večer zkonila. Vydala jsem se do školy a samozřejmě, proč by ne, Lennox otravoval dál.

Volal mi vysílačkou. Típla jsem mu to, a vypla si vysílačku. Asi ho teď hodně, ale hodně štvu s tím, že mu neberu hovor. A měla bych ho vzít, ale jsem tvrdohlavá, no. Ve škole, jako obvykle, jsem při hodině matematiky na začátku usnula a na konci se vzbudila. Když skončila škola, vydala jsem se rovnou domů. A protože se mi absolutně nechtělo jít si povídat s Lennoxem o večerních událostech, tak jsem Dominikovi (spolužákovi) kývla na to, že půjdu zkusit Taekwon-do, které on už dělá pět let.

Musím říci, že mě to tam celkem dost zabavilo. Řekla jsem trenérovi, že tam začnu chodit pravidelně, a tím jsem udělala i Domčovi radost. Tréning skončil, bylo načase se navečeřet, a jít spát. K večeři jsme si udělali mé hodně oblíbené jídlo – Lasagne. Lasagne naprosto zbožňuji.

Vykoupala jsem se a šla jsem si lehnout. Rozhodla jsem se, že ten případ zkusím vyřešit sama, a že to zvládnu. Zavřela jsem oči a přenesla jsem se myslí do těla.

***Mezi tím z Lennoxova pohledu***

Lennox: Ona mi to prostě nebere. Já se na to vykašlu.

Ratchet: Já se jí nedivím, že je naštvaná.

Lennox: To že je naštvaná, není důvod, aby mi nebrala telefon, a típla vysílačku!

Ratchet: Docela dost by mě zajímalo, co teď dělá.

Lennox: Nic, kašle na to, a vytáčí mě. Tohle se prostě muselo posrat.

Ratchet: Tomu nevěřím, určitě to napraví.

Lennox: To jsem zvědavej.

***Můj pohled***

Probudila jsem se. Klečela jsem u tyče, za kterou jsem měla svázané ruce i nohy. A zároveň jsem byla v jakémsi vězení. Vpravo i vlevo byly železné zdi, a vepředu přede mnou železné mříže umístěné naležato. Pokouším se vymyslet jak uteču, ale zrovna moc mi to teď nepřemýšlí.

Zanedlouho se tu objevil Megatron, a se škodolibým smíchem přišel ke mně.

já: ,,Co chceš, Megatrone?!"

Megatron: ,,To mi řekni ty."

Nechápavě jsem se na něj podívala.

Megatron: ,,Řekni mi, proč jsi letěl na tuhle planetu? Z jakého důvodu? Proč jsi nezůstal na Cybertronu?"

já: ,,A proč tě to zajímá?"

Megatron: ,,Nepokoušej se mě naštvat, víš co dovedu. A je mi jedno, jestli jsi můj bratr, nebo někdo cizí."

Prohnala se mi hlavou vidina. Zamrazilo mě. V duchu jsem si řekla: ,,No, jestli tím, co dovede, myslí to, co jsem teď viděla, tak nepotřebuji okusit Megatronovo styl mučení."

já: ,,Můj bratr jsi možná byl, ale již nejsi."

Naštvaně odešel, a za chvilku přišli jeho tři poskoci. Odvázali mě od tyče, ale pouta mi nechali. Jeden z nich měl dlouhou železnou tyč, která funguje na podobném principu, jako tejzr. Zkrátka - dává elektrické šoky. Řekl, ať se zvednu, a jdu za prvním Megatronovým poskokem.

Když jsme šli, došlo mi, že jsme na vesmírné lodi. V tu chvíli mě přepadla další vidina. Ve vidině jsem viděla druhy a stavbu Transformerských vesmírných lodí. Šli jsme dál, a já si řekla: "TEĎ JE TO, TEĎ A NEBO NIKDY!!!"

Poskok za mnou nesl tyč těsně v blízkosti mých zad. Svižně jsem se otočila do strany, rukama za zády jsem chytla tyč. A ze strany jsem ho kopla nohou přes hlavu. Tyčí jsem sejmula toho druhého, a ten třetí utekl. Pustila jsem tyč, vyskočila jsem, ruce jsem si pod nohama prohodila dopředu, znovu jsem sebrala tyč, a utíkala jsem na venkovní část lodi.

Po cestě jsem potkala další tři poskoky, na to jsem využila tu tyč. Konečně jsem se dostala ven. Na de mnou bylo vidět jasně modré nebe. Šla jsem k okraji, podívala jsem se dolů. Pode mnou byly vidět jen hodně nízko mraky a přes místa, kde byly mraky roztrhány, byly vidět miniaturní části pevniny. Najednou přišel Megatron.

Megatron: ,,Tak teď jsi v háji co, to jsi dělat fakticky neměl!"

Uvědomila jsem si, že přeci umím létat, no umím... vlastně tak úplně neumím. Ale Megatron o tom neví.

já: ,,No... nic moc Megatrone, příště zkus zapracovat na pohoštění. Adijééé Megatrone ..."

Megatron: ,,Co?..."

S úsměvem na tváři jsem jsem skočila pozadu dolů. Při pádu dolů jsem si na nohou přetrasformovala trysky. A letěla jsem, prozatím i celkem rovně. Až na to že se svázanýma rukama se celkem blbě zatáčí. Takže jsem chvilkama vymetla pár stromů.

Megatron mě nepronásledoval, protože to ani nečekal. Doletěla jsem před základnu. A teď, jak přistát?

Zpomalila jsem, snažila jsem se nějak rozumě přetočit, a přistát. Úplně se to nepovedlo takže jsem přes nohy, kolena, sebou praštila o zem, a odválela pár sudů.

Ze základny vyběhl Ratchet, zvedl mě a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem, že ano, a šli jsem do základny. Lennox se tvářil naštvaně. Ratchet mi sundal pouta, položila jsem se na lehátko a přenesla jsem se myslí zpět.

Probudila jsem se doma, a bylo půl páté ráno. Takže dobrou noc. Padla jsem zase do postele a chrněla jsem.