Transformers: Osudová cesta 1. ✓ [CZ] [probíhá korekce ]

Kapitola #12 - Doma, ještě mě budou šikanovat?

Po náročném večeru jsem se konečně byla ochotná probudit. Přišla jsem dolu do kuchyně, ještě jsem na půl spala. Rozsvítila jsem, koukla jsem se na troubu na hodiny. „Doháje, já jsem zaspala."

Škola mi začíná v tři čtvrtě na osm. No, rychle jsem se probrala. Rychle jsem začala dělat snídani a převlékla jsem se. Přiletěla jsem k zrcadlu, opláchla jsem si obličej vodou. Au... šíleně mě pálila levá tvář. Podívala jsem se do zrcadla. Zděsila jsem se. Měla jsem na levé tváři celkem dost velký škrábanec. Letěla jsem nahoru pro náplast a pro šminky. Mezi tím jsem zavolala Lennoxovi.

Já: ,,Lennoxi, haló seš tam?"

Lennox: ,,Ano, co potřebuješ?"

Já: ,,Lennoxi, zranění, která se mi stanou, když budu v mém druhém těle, se mi stanou i ve skutečnosti?"

Lennox: ,,No, né tak úplně tohle je na dýl, už jsem ti to vysvětloval."

Já: ,,Tak vysvětluj znovu, já mam čas."

Mezi hovorem s Lennoxem jsem si nalepila na tvář náplast, a snažila se jí zakrýt šminkama a pudřenkou.

Lennox: ,,Je to takhle. Když si uděláš zranění formou škrábance či modřiny, tak ho budeš mít i ty, ale obojí zmizí. A to rychleji, než běžně. Čili ti nezůstanou žádné jizvy nic. A zranění, jakož to naraženina či zlomenina, se ti projeví jen částečně."

Já: ,,Co znamená částečně?"

Lennox: ,,Jakože kdyby jsi si třeba zlomila nohu, tak tě bude jakož to člověka bolet, ale budeš moct normálně chodit a za chvilku to přestane. A proč se na to ptáš?"

Já: ,,A co by se stalo, kdybych nedejbože umřela."

Lennox: ,,Tak za 1. to se nestane. A za 2. když by se to náhodou stalo, tak tě to jenom jednoduše odpojí z tvého druhého těla, probudíš se a budeš třeba pociťovat nějakou bolest, ale tobě samotné se nic ve skutečnosti nestane. A proč tě to zajímá."

Já: ,,Protože se teď asi budu muset začít častěji do školy malovat."

Lennox: ,,Ty tam nejsi ?"

Já: ,,Já jsem byla před pěti minutami ochotná vstát z postele."

Vzala jsem si věci a šla jsem rychlou chůzí do školy.

Lennox: ,,Jo, tak s tím se budeš muset asi smířit."

Já: ,,A co mám podle tebe říct rodičům?"

Lennox: ,,Neboj, do zítra to budeš mít pryč, doba hojení u tebe je cca jeden den. Záleží na tom, co to bude."

Já: ,,Dobře, děkuji. Neporadil bys mi u češtiny? Píšeme diktát."

Lennox: ,,U Češtiny? No znáš mě a češtinu. A navíc neměla už jsi ji?"

Já: ,,Jo aha, máš pravdu, jak to víš?"

Lennox: ,,Já mám přístup ke všemu. I k tvému rozvrhu. Myslíš,že ti šminky vydrží i na tělocvik?"

Já: ,,Já mám dnes tělocvik ?"

Lennox: ,,Jo."

Já: ,,Aha, no tak nebudu cvičit, ahoj a díky."

Lennox: ,,Ahoj."

Přišla jsem do školy. Paní učitelka se mi zeptala, proč jsem přišla pozdě. Zrovna byla matika. Popravdě jsem odpověděla, že jsem zaspala. A paní učitelka mi na to řekla: "Abys brzo nezaspala celý den."

"Omlouvám se, paní učitelko, už se to nestane." Odpověděla jsem. Přišlo na tělocvik. Panu učiteli jsem řekla že, jsem ráno byla u doktora, a že nemohu cvičit. Naštěstí je pan učitel hodný a nenutil mě.

Mí rodiče se o mě asi až do teď nějak nezajímali. Dřív jsem jim furt nadávala, že mě ignorují a nevšímají se mě. A teď je ignoruji celý den já. Tak se začali omlouvat, a že se mi budou více věnovat. Tak jsem to musela zahrát do autu.

Řekla jsem, že je mám oba velmi ráda, a že už mi nemusí svěřovat tolik času. Přece jen, za chvilku půjdu na střední, a už jen čtyři měsíce, a bude konec školního roku.

Když jsem šla domů, potkala jsem naší milovanou partičku. Složenou z pěti deváťáků. Jeden přiběhl, sundal mi batoh a ostatní se postavili kolem mě do kroužku. "Tady u té holky už jsme dlouho nevybírali daně že?" Jako obvykle chtěli peníze.

S tím rozdílem, že jsem jim řekla, že jim nic nedám a ať si jdou sehnat brigádu. Akorát vyšel ze školy můj kamarád Domča, který mě dovedl i k Taekwon-du.

,,Tady si někdo koleduje o mazec, hoši" Řekl jeden z nich, protočila jsem oči povzdechla jsem si a řekla: "Máš pravdu, koleduješ si a jestli ho chceš, tak si pro něj pojď."

"Nějaká drzá ne?!" A první z nich se na mě rozběhl. Chytil mne za ruce. Kopla jsem ho do holeně, protočila ruce, a dlaněmi ho udeřila do solaru. Upadl, a lapal po dechu.

Druhý se rozběhl ze strany, pěstí. Skrčila jsem se, chytla jsem mu ruku, loktem jsem mu dala do žeber, přehodila jsem ho přes sebe a flákla s ním o zem.

Šli další dva. Jeden z nich šel údery, druhý kopy. Rozběhla jsem se proti tomu co šel údery, blokama jsem mu ruce shazovala dolů, a když se odkryl, tak jsem mu ji vypálila. Na druhého jsem v čas zareagovala, kopl obloukovým kopem, udělala jsem blok, kopl do něj holení, dal nohu dolu, já se otočila a patou jsem ho šlehla obloukovým kopem s otočkou přes hlavu. ,,Čtyři vyřízení jeden zbývá." A ten poslední utekl.

Dominik se na mě podíval. Usmála jsem se jako neviňátko a Dominik se mi zeptal, proč jsem mu neřekla dříve, že se umím tak dobře prát.

Řekla jsem mu, že je to jen díky Taekwon-du. ,,Ale tam jsi se ještě tohle neučila." Odpověděl.

Já: ,,No tak to byl asi reflex"

Dominik: ,,Jseš dobrá, řeknu na tréninku mistrovi, ať tě vezme s námi na závody."

,,Tak jo, díky." Odpověděla jsem, rozloučili jsme se a šli jsme domů.