Punkový rebel

Nový svět

Píše se rok 1965. Svět rebelií a anarchie se pomalu vkrádal do mého života.
Sedím v policejním autě a už asi hodinu se snažím vymyslet, jak tomu zasranýmu fízlovi pláchnout.

,,Tak dost. Koukej říct kde bydlíš a přestaň ze mě dělat vola!" otočil se a chytil mě za tričko.

,,Bydlím tady...nebo že by támhle...a co třeba na druhé straně ulice...?"

Tím jsem si vykoledoval zastávku na stanici, kde mě k mé smůle jeden policista již znal.

,,Proč to pořád děláš? Víš, že ty tvé kousky hraničí s kriminalitou a ne jen nějakejma pouličníma..."

,,A co je vám do toho?"

Otevřel jsem dveře a vystoupil.

,,A běž okamžitě domů. Nemysli si že..."

,,Bla bla bla. Ty mi taky polib prdel." říkal jsem si, zatímco na mě pořvával.

***
,,Jsem doma."

Práskl jsem dveřmi ale nikdo se neozýval. Vešel jsem do obýváku, kde hrála televize. Když jsem jí šel vypnout, všiml jsem si mámy spící na gauči. Na stole byla ohořelá lžíce, pytlík s nějakou sráčkou a vyhořelá svíčka.

,,Už to udělala zase." řekl jsem nabručeně.

Byl to už rok co si máma píchala a vidět jí v takovém stavu bylo už každodenní rutinou.
Tiše jsem od gauče odsunul stůl abych si udělal místo a došel do ložnice pro deku. Když jsem mámu pomalu a opatrně, tak abych jí nevzbudil přikrýval, teprve teď jsem si všiml injekční stříkačky zabodnuté v její levé paži.

,,Tak jo. Vím, že se ti do toho moc nechce Johne ale budeš to muset udělat. Znovu."

Mé skutečné celé jméno je John Simon Ritchie. Ale uznejte sami. Simon je sice mé první jméno ale nemám ho rád. Raději si nechávám říkat John.
Opatrně se znechuceným pocitem, jsem vyndal matce jehlu z ruky a místo aspoň trochu ošetřil. Už jsem věděl, že rána sama přestane krvácet. Pokud ne, je to problém a většinou je pozdě. Chvíli jsem seděl a jen tak matku sledoval. Ne že by mě to fascinovalo ba naopak.

,,Nikdy, nikdy se drog ani nedotku."

Zapřísahával jsem se jako každý večer strávený s nafetovanou spící matkou, čekající na to zda budu moct jít klidně spát.
Konečně rána už nekrvácí. Přitáhl jsem deku matce až pod bradu a šel si lehnout. Cestou jsem se ještě stavil do kuchyně pro něco k jídlu a pití. Vzal jsem si mlíko a nějaký sušenky. Když jsem zavřel políčku, všiml jsem si další složenky s účtem za bydlení.
Bydlíme v malém londýnském domku, které jsou nalepené jeden na druhým.
Vešel jsem do skromného pokoje, i když co v tomhle domě nebylo skromné. Každým dnem z nás mohli být bezdomovci a to jen kvůli mámě a tomu jejímu svinstvu. Prakticky jsem už život na ulici žil. Máma většinou prachy co sehnala vyházela za její "koníček" a Já většinu času trávil venku s klukama ze sousedství, kradl a žil na hraně.
Lehl jsem si na madračku, jedl sušenky a v hlavě si nechal zdát o tom jaké by to bylo být někdo. Třeba muzikant. Hudba to bylo to jediné co mě vždy dokázalo vytáhnout z útrap mé mysli. Pro hudbu jsem chtěl žít. Byl jsem odhodlaný ale teď byl oříšek vymyslet, jak toho docílit. Už jsem nechtěl v Londýně smrdět ani o den dýl.