Punkový rebel

Christopher Beverley

Byl to už nějakej ten pátek co se máma tahala s nějakým chlápkem. Jmenoval se Christopher Beverley. Mě to moc nezajímalo. A proč by taky. Podle mě to byl jen další chlap, kterej se pokusil zbouchnout mámu a pak jí zase co nejrychleji poslat k ledu, stejně jako můj fotr.
Svého otce Johna Ritchie jsem nikdy nepoznal nebo si spíš na něj nevzpomínám. Zmizel jen co jsem měl dva roky jako pára nad hrncem. Potom co se tak stalo, se máma zbalila a přestěhovali jsme se na španělský ostrov Ibiza.
No a teď jsme zase zpět. Ve smrdutém, nudném Londýně.

,,Dnes přijde Christopher na návštěvu. Chci aby ses choval slušně ano?"

,,Jasně mami." řekl jsem otráveně.

Nedlouho na to po téhle návštěvě se téhož roku matka za Christophera vdala a opět jsme se stěhovali. Tentokrát do Kentu.
Tím, že jsme se odstěhovali jsem mohl začít znova. Manželství ale netrvalo dlouho. Christopher půl roku na to zemřel a my byli nuceni se opět stěhovat.
Naším novým domovem se stal pronajatý byt v Tunbridge Wells, kde jsem tři roky chodil do Sandown Court School.

***
,,Tak a jsme doma." pronesl samou pýchou Christopher.

Stáli jsme před rodinným domkem. Nevypadal zle. Ba naopak. Popravdě byl to první bejvák, který nevypadal jako doupě narkomana, což má matka byla. Nebo spíš byla dealer.

,,Tak co tomu říkáš Simone?"

,,Hezký. A jsem Jonh." řekl jsem už tišeji.

Bylo to fajn. Mít svůj pokoj, postel, volnost. Byl jsem spokojen a máma taky. Christopher mi byl tak nějak ukradenej.
Když jsem jednou takhle přišel z venka, bydleli jsme v Kentu už půl roku, všiml jsem si u našeho domu záchranky a policie. Matka mi později řekla, že Christopher zemřel. Kvůli tomu, že by sama nebyla schopná dům platit jsme se přestěhovali.

Chodit do školy mě moc nebavilo. Většinou když jsem se někomu svěřil se svým snem stát se známým hudebníkem, dost často to končilo výsměchem a utahováním si ze mě a tak mi opět zbyla jen hudba.
Vše se ale znovu změnilo, když jsme se měli opět stěhovat.
Psal se rok 1971. Mě v té době bylo čtrnáct.

,,Zabal se. Odjíždíme do Hackney."

,,To už se zase stěhujem?"

,,Zabal si. Hned!"

A tak jsem se bez dalších slov zabalil a odešel spolu s matkou do Hackney ve východním Londýně.
Už mě vážně nebavilo pořád se stěhovat. Být celý život bez domova. Znovu jsem spal na madraci ale v mém životě se cosi změnilo.
Dostal jsem se na koncert. Kapelou, která hrála, byli Hawkwind. Já tam ale tenkrát vůbec kvůli hudbě nebyl. Já jsem tam ten den prodával drogy. A to především LSD. I tak mě to ale motivovalo k tomu jít si stále za svým snem.