Punkový rebel

Vražda

Probral jsem se celý zpocený, zmatený a s pocitem jako bych někde vytrousil svůj mozek.

Byl to už nějakej čas co jsem byl jen já, Nancy, drogy (hlavně Heroin samozřejmě), náš společný svět v našem útulném hotelovém pokoji, kde spolu žijeme a kam má možný přístup pouze náš ověřený dealer.
Nancy už dotuje asi od dob, kdy začala pracovat jako groupie a tak jsem ho nějak neřešil. Přeci jen bez Nancy bych neměl ani smítko z toho co si denně píchám či kouřím. I když s klíčem pro našeho dodavatele jsem dost váhal. Ale co? Nancy měla svou hlavu a navíc tu lidi znala. Měla čich na charakter, tak proč se bát?

Dnešek byl ale přeci jen něčím zvláštním oproti ostatním ránům nebo spíše dnům. Každý den jsme vstávali jinak. Ale dnešní ráno bylo opravdu zvláštním dnem. Ano a to už jen tím, že bylo ráno. Podle kalendáře 12. října 1978 a na již už dlouho nezvonícím budíku něco před osmou. V tom mě to trklo.

,,Počkat, to je ono. Kde je vlastně Nancy?!"

Rychle jsem se otočil jestli náhodou neleží na druhé straně postele. Ale v té jako by už několik hodin nebyla.
Bylo to velmi zvláštní. Většinou jsem to byl já, kdo se jí snažil vykopat z postele a navíc nikdy nikam nešla dříve, než by se mě zeptala jestli si náhodou nechci dát s ní.
Rozhodl jsem se ještě chvíli ležet a počkat jestli náhodou nepřijde.

,,Možná nám Heroin došel a po ruce už nic jiného nebylo a dealer má dorazit někdy během týdne s další várkou. Asi pro ni šla." říkal jsem si a dál si tedy vychutnával pár minut v posteli.

Už to bylo pomalu patnáct minut a Nancy stále nepřišla a bytem vládlo ticho jak na hřbitově. To ticho mě začalo nervovat a nervy mě zabijí.

,,Nancy!? Kde kurva jsi?"

Nikdo se neozval a ani nic nenarušilo to děsivé ticho.
Odkopl jsem peřinu a pustil nohy na chladnou zem.
Chvíli jsem váhal zda se zvednout ale nakonec jsem přeci jen nabyl kuráže a šel ke dveřím od pokoje.
Už ale když jsem chytal za kliku něco uvnitř mě mi říkalo, že to není dobré a že tímhle dnem to bude akorát ještě horší.

,,Nancy!? No tak přestala bys blbnout a ozvala se mi. Tohle vážně není moc vtipný."

Stále nic a pak jsem si všiml skvrn na podlaze. Vedli do koupelny. Dveře byly přivřené a tak do nich stačilo jen jemně drcnou nebo do nich lehce zatlačit. Já si vybral první možnost. Když se otvíraly bylo těch skvrn stále víc a měnily se v pruhy a další jiné tvary z čar. Uprostřed toho všeho v rohu vany a s bezvládně opřenou hlavou o umyvadlo seděla má drahá Nancy s tváří od krve a celkově postřísněná od té lepkavé, již pomalu tuhnoucí kapaliny. Největší a rozhodně smrtelným zraněním, byla bodná rána v levé straně břicha.
Vyděsilo mě to a ještě víc mě vyděsilo to, že jsem neměl sebemenší tušení jestli jsem to byl já nebo někdo jiný.

,,Nancy!"

V ten moment kdy jsem chtěl jít k ní se vyrazili dveře a do pokoje vtrhla policie. Okamžitě po mě skočili, srazili mě k zemi a před tělem zubožené Nancy mě zatkli a odtáhli pryč.

,,Nancy! Prosím!"

Když se jí ale dotýkal druhý policista nejspíše i se zdravotními znalostmi jen zavřel její víčka. Poznal jsem, že tohle není žádný hloupý vtip ani noční můra ale drsná realita.

,,Odpust mi to Nancy." řekl jsem směrem k ní.

,,COŽE JSI TO ŘEKL?" vyjel po mně strážník, který má pouta stále svíral.

,,Nic pane." hlesl jsem sotva slyšitelně a sklopil hlavu zdrcením.

,,TAK JDEME. HNI SEBOU TY VRAHU."

Ten den jsem svou dráhou Nancy spatřil naposledy, zpoza víčka mi utekla slza se vzpomínkou na její krásný úsměv, když jsme se viděli poprvé. Samota ale nebyla jediná co jsem si z našeho pokoje odnesl, byla to pomalu neslavně vzrůstající sláva s nálepkou odporného vraha.