Girl or Wolf ?

7.

Od toho dne kdy jsme porazili medvěda, jsme zase měli dost potravy a žádné problémy s vyhýbáním se někomu, no tedy aspoň smečka. Já na tom byla trochu jinak.

Four years ago, Alex POV:

Už zase. Pořád se Jacobovi musím vyhýbat, protože když mě viděl naposledy s obvazy kolem pasu tak se začal vyptávat. A otázky si nemohu dovolit. Teď už mě málem měl, musím se víc soustředit. Ale jak to chcete udělat když ani nemůžu vypozorovat kdy by přišel. Je tady moc pachů a hluku, v tomto prostředí má výhodu on, Kdybychom byli v lese snadno bych ještě nadbíhala, ale teď jsem naprosto v koncích. Už radši půjdu do třídy za chvíli mi začíná hodina a musím tam teď chodit těsně před zvoněním, protože se bojím že se mě zase začne ptát. Znám způsoby jak ho odbýt, ale to bych se prozradila. "Jsem jak vystrašené štěně" povzdychnu si a vytahuji z tašky věci. "Proč se mi vyhýbáš ?" uslyším za mnou a v duchu zakleji. Nevšímám si ho a dál vytahuji učení. "Ok, jak chceš." řekne smutně hlas za mnou a položí mi na lavici papírek na kterém stojí: Přijď večer ke kopci za městem, budu čekat. No, asi nemám na výběr jak se zdá. Sice tam budu, ale také budu muset méně času strávit se smečkou. Z přemýšlení mě vytrhne silné bouchnutí dveří, což značí příchod učitele. Posadím se na místo a tiše čekám na další hodiny nudy.

*******************************

Zrovna se přetahuji se štěňaty o provazovou hračku, kterou jsem přinesla z domu a podívám se na oblohu. "Do hajzlu" zakleji když se podívám na pozici slunce. Nechám štěňatům hračku a běžím pro vak s věcmi, který jsem nechala u jeskyní. Vezmu to radši zkratkou abych tam byla rychleji, aspoň překvapím Jacoba. Dneska se naštěstí nemusím převlékat, protože nejsem od krve a tak to vezmu tou nejkratší cestou jakou znám. Znám je totiž všechny, celý les už mám prozkoumaný abych věděla kde je co za kořist a kde jsou různé toky řek. Můj bok mi pořád trochu brání v běhu, ale musím tam být aspoň trochu včas. Už jsem skoro u konce cestičky a rychle běžím mezi stromy. Zdálky už vidím západ slunce a před ním na vrcholku kopce obrys lidské postavy. Ztiším svoje kroky a pomalu se plížím k osobě, která čeká na mě. Těsně za ním se vztyčím a pronesu "Ahoj" postava se vyděšeně otočí a ustoupí ode mě několik kroků. Já se na něj zazubím a on si později uvědomí před kým stojí. "Tohle mi už nikdy nedělej!" řekne se známkami vzteku a pobavení v hlase. "Dobře příště ti zaklepu na rameno, když nemám zdravit." řeknu a Jacob se na mě vyděšeně podívá "Ne, to prosím nedělej. Já myslel to že ses zhmotnila ze vzduchu za mnou" rozhodí  kolem sebe rukama a já se musím jen zasmát. "Tomu se říká plížení a navíc nepovedlo by se mi to kdybys dával pozor" řeknu a sleduji jeho obdivný výraz "Tomu se neříká plížení, to je teleportace! Kdyby ses plížila tak bych tě slyšel" zatváří se uraženě a donutí mě se zase usmát "žádná teleportace, jen léta cviku" zvážním a usednu do trávy. On mě chvíli podezřívavě sleduje a po chvíli si sedne vedle mě. "Ať je to tamto, či ono, nemění to nic na tom že se mi vyhýbáš a já chci vědět proč?" řekne smutně a já si povzdechnu "Jacobe, já nemám ráda když se mě někdo ptá na otázky, na které mu nemohu dát odpověď a proto jsem se ti vyhýbala. Nemohla a pořád nemůžu říct co se mi stalo."on se na mě znovu smutně podívá, jako by mu bylo líto, že mu to nechci říct. Ale kdyby věděl tak bych přišla o kamaráda a nenaplnila slib, který jsem si dala. Slíbila jsem si že uzdravím Jacobovu fóbii z vlků a tím pádem bych měla kamaráda, kterému bych nemusela lhát o různých věcech. "Proč mi to nechceš říct?" zeptá se na otázku, které jsem se bála. "Protože některé věci si ani přátelé neříkají" odpovím blbost která mě jako první napadla. "Budu muset jít, nemám nic v ledničce" zavtipuji a neuvědomím si že to druhé jsem řekla nahlas. Jacob se podívá první na mě a pak až na luk na mích zádech "Cože!?" vykřikne a já si to uvědomím "Nic." vyhrknu a běžím do lesa. Co však nečekám, je to že on běží za mnou "Alex! Jak si to myslela!?" křičí za mnou a já zahnu směrem od smečky. Nechci aby jí potkal znovu. Pak bych ho už asi nezachránila. Běžím na okraji lesa a najednou uslyším vlčí zavytí. Ale ne! To byl Stín! Zavětřil jeho pach, protože vítr vaje směrem do lesa. Jacob se zastaví a já s ním. Podívám se kolem sebe a uslyším smečku. "Zmiz, já je vládnu." zařvu na něj a podivím se nad sílou mého hlasu. On jen přikývne, je moc vystrašený na to aby vzdoroval. Běží směrem ke mě domů asi aby našel moje rodiče. Já vím že tam žádní nejsou a běžím za smečkou. Potkám je za chvíli u toku potoka, jak větří a hledají Jacoba. Zavětřím také a poznám že je mimo les. Možná po něm šli protože si mysleli že pronásleduje mě. Teď se však vrací zpátky k vlčí skále a já se tam skoro vydá s nimi, když si však uvědomím že Jacob utíkal ke mě domů. Hodím luk na záda a smutně běžím za ním. Připravil mě o večeři. Kdyby za mnou neběžel tak bych si v klidu ulovila srnku nebo zajíce a ještě bych se podělila se smečkou. Zítra ráno budu muset na lov, ale na to teď není čas. Pořád mám u domu Jacoba a pochybuji že se dostane dovnitř, on vlastně ani neví že tam bydlím já. Doufám že tam ale pořád je. Po špičkách překračuji kořeny stromů a dorazím k mému domu, kde uvidím Jacoba schouleného u dveří. Přijdu k němu a položím mu ruku na rameno. On sebou cukne a podívá se na mě. "Tam by ses nedostal, klíče jsou totiž v květináči" řeknu s úsměvem a on mě obejme, po chvíli překvapení mu obětí obětuji a pořád se na něj překvapeně dívám. "Myslel jsem že tě sežrali" vzlykne mi do ramene. "Na mě by si netroufli, já se přece umím teleportovat" řeknu a doufám že narážka na teleportaci zabere. A skutečně Jacob který mě pořád objímá se zasměje a konečně mě pustí. "Jak si to myslela s tím že bych se tam nedostal, přece tam jsou tvoji rodiče ne?" zeptá se a já si odfrknu "Já s rodiči nebydlím už skoro...ehh...skoro šest let." řeknu a teprve teď si uvědomím, jaká je to vlastně doba. "Šest let!? A kdo ti obstarával všechny věci, jako oblečení, jídlo a tak?" zasypával mě otázkami a já nestačila odpovídat. "Hej, zbrzdi trošku. Když se tady posadíš tak ti to vysvětlím, ale musíš slíbit že to nikomu neřekneš!" on se na mě podíval a řekl"Slibuji že to nikomu neřeknu" a já začala vyprávět jak to se mnou celé bylo, jak mě v sedmi nechali doma a odjeli pracovat, jak jsem se často procházela lesem a ostatní. Řekla jsem mu všechno a řekla jsem mu o smečce, jak jsem začala vyprávět o tom jak jsem se mstila tak se mi z očí začaly linout slzy. Věděla jsem moc dobře že po tomhle mě bude nenávidět a věděla jsem že už nebudeme přátelé. Když jsem dovyprávěla podívala jsem se uslzenýma očima na něj. "Proč si naplánovala to s tím lesním duchem?" zeptal se mě a já se z jeho tváře pokoušela vyčíst jakoukoli emoci. Žádná tam nebyla a tak jsem odpověděla" Protože v té době jsem tě nenáviděla, chtěla jsem se pomstít za to co jsi mi dělal i se svou partou a navíc jsem chránila smečku a tebe. Kdybych nic neudělala tak by tě zabili." zamumlala jsem a sledovala jeho reakci. Jeho kamenná tvář mě začínala pomalu děsit. Pak, nevím odkud se do mě přihnala další bouře emocí a já a můj mozek jsme to už nezvládli. Nezvládla jsem už ani uvažovat logicky, bylo toho moc. "A víš co? Na to mlčení už kašlu. Stejně už je to jedno." vstala jsem a šla domů. On se pořád díval do země a nic neříkal. Já vedle něj být nemůžu. Nesnesla bych jeho nenávist. Nemohu s ním už sedět v jedné třídě a být v jedné škole. Už mi moc přirostl k srdci. Kašlu na všechno. Odemčela jsem a začala jsem přehrabovat šatník. Vzala jsem sebou všechny důležité věci a vydala se ven. Zamknula jsem za sebou a probrala jsem Jacoba z myšlenek. "Co to děláš?" zeptal se "Co asi, jdu za smečkou, ona pro mě znamená rodinu a miluji ji víc než kohokoliv jiného. Měj se Jacobe." řekla jsem smutně a šla. On na mě jen nechápavě koukal, on nevěděl že odcházím na pořád a já to vlastně taky nevěděla. Když jsem dorazila k vlčí skále tak tam byli jen hlídkaři. Vylezla jsem na vrcholek skály a rozložila si tam věci. Vzala jsem si jen luk a šla na lov. Dneska toho mám akorát tak dost. 

-------------------------------------------------------

Tak to by bylo a teď jsem chtěla vyřešit ještě jednu věc. Tahle kapitola má o něco víc slov, ale to je tím že jsem nemocná a nemám co dělat. Zatím ahoj

Loučí se Warrior