In love with all of these vampires - Peterick CZ

4.

Zbytek noci se už nic nedělo. Po dlouhém povídání a pár sladkých polibcích jsem usnul. Pete mě opět sledoval. Uklidňoval mě pocit, že je u mě. Probral jsem se těsně po východu slunce, tudíž chvíli potom, co Pete usnul. Chtěl jsem s ním zůstat v posteli a pozorovat ho, stejně jako on mě, ale moje nepřestávající kručení v břiše se už nedalo ignorovat. Opatrně jsem se vymotal z jeho náruče. Cosi zamrmlal, ale nevzbudil se. Rychlostí blesku jsem se přemístil do kuchyně. K mému překvapení tam už byla máma. Obvykle nevstává tak brzo, jen když se něco děje.

"Dobré ráno mami" popřál jsem jí s úsměvem, zatímco jsem si vzal poslední koláč.

"Dobré lásko." odpověděla mi se slabým, utrápeným úsměvem. Pokaždé, když se tak tváří, děje se něco špatného. Hodně špatného.

"Co ten démon včera, dopadlo to dobře?" Při zmínce o včerejší noci ode mě odvrátila hlavu a zhluboka se nadechla.

"Ne Patricku, vůbec to nedopadlo dobře. Utekl nám, zranil nás a víš, co je na tom nejhorší?" Z jejího hlasu jsem poznal, jak moc znepokojená a vyděšená je. Nikdy jsem od ní nic takového neslyšel. Muselo to být něco hrozného, když to takto vyděsilo přemožitelku. A já tu mezitím s Petem.. ne, neměnil bych.

"Nevím, mami." přiznal jsem po pravdě. Obvykle taková monstra chtějí zničit zemi, někoho obětovat nebo zabít mámu. Určitě to bude něco z toho. Máma mi vyndala poslední kousek koláče z ruky, položila jej na talíř a do mé dlaně vložila svou. Oči měla podlité slzami a na čele se jí rýsovala modřina. Povzbudivě jsem se na ni usmál.

"Jde po tobě Patricku. Chce tě odnést od nás, zabít tě nebo obětovat. Nevíme co přesně z toho, ale raději to nechci vědět." Zděšeně jsem vykulil oči. Ten démon chce mě? Ale, ale proč? Proboha. Máminu ruku jsem silně stiskl, jakoby to byla jediná možnost jak se ochránit.

"Ale jak o mně ví? Nikdo neví, že existuju! Co-co po mně chce? Mami co budeme dělat?! Vždyť já se démonovi neubráním!" dostal jsem panický záchvat. Nestává se mi to často, ale ve chvílích jako je tahle na to snad mám právo.

"Démonům zlato, je jich víc"

"Oh díky za uklidnění. Proč mi to vůbec říkáš? Mohl jsem žít s domněním, že je jen jeden." Máma mě objala, snažila se uklidit můj pláč. Co když se mu..jim to podaří?

"Co budeme dělat?" zašeptal jsem mezi vzlyky. Dostal jsem pusu do vlasů.

"Běž si teď ještě na chvíli lehnout. Toho upíra-"

"Peta" přerušil jsem jí.

"-toho Peta," pokračovala se zvednutým obočím, "pošli dolů. Měl by sis odpočinout a on ti tam bude akorát překážet."

"Ne, to je dobrý. Tak-tak já jdu." Po cestě zpět do pokoje jsem se snažil nebrečet, ale jakmile jsem si lehl do postele, nedalo se to už udržet. Ucítil jsem jak se Pete vedle mě pohnul a v ten stejný okamžik jsem ucítil, jak mi hladí záda.

"Tricky stalo se něco?" zeptal se ospale, zatímco mě otočil čelem k sobě. Okamžitě jsem mu zabořil obličej do hrudi. Nic neříkal, jen okolo mě obmotal paže a nechal mě se vyplakat. Takto jsme leželi snad celou věčnost.

"Ššš lásko to bude dobrý. Spolu to zvládneme." šeptal mi do vlasů, chvílemi mě i obdarovával polibky. Je zvláštní, jak si v náručí upíra připadám v bezpečí.

"Lásko?" Podíval jsem se na něj s otázkou v očích. Nervózně se zavrtěl a uhnul pohledem. Vsadím se, že kdyby se mohl červenat, tak teď rozhodně bude.

"Promiň, už ti tak neřeknu jestli ti to vadí."

"Nevadí, je to milý." Naklonil jsem se k němu, abych mu mohl dát malou pusu. Jenže on to pochopil jinak. Jakmile se naše rty dotkly, začal mě divoce líbat. A já mu to samozřejmě oplácel. Přiznejme si to, kdy se nepodvolil Petu Wentzovi, že?