Junni the MAD 2

Junni the MAD 2-8 finish

Ta věta mi zněla hlavou jako ozvěna. Musím? Musím??
Před očima se mi udělalo černo.
,,Jediné co musíme je UMŘÍT!!!" zakřičela jsem a vytrhla mu injekci z ruky. Než stihl něco udělat, zabodla jsem mu ji do krku a vstříkla do něj její obsah. Jeho oči zeskelnatěly. Znehybněl a spadl na zem kako kus kamene. Netuším co bylo v té injekci, ale udělalo to z něj jeho vlastní dílo. Nehybnou pannu.
Vyběhla jsem z pokoje, kde stáli Fleash, Ginn a Billi. Všichni se na mně dívali jako na ducha. Fleash a Ginn začali couvat. Billi naopak udělal krok ke mně.
,,Junni?" ,,NE! Jdi ode mně!" vykřikla jsem a mrskla po něm injekcí, kterou sem stále držela v ruce. Uhnul a ona se zabodla do zdi.
Ginn a Fleash zatím utekli a zamkli se ve svém pokoji.
,,Junni, prosím. Musíš se uklidnit."
...
Ta slova... Billiho poslední slova.
,,Ne... ty máš být mrtvý... TY MÁŠ BÝT MRTVÝ!!!"  Popadla jsem nůžky, které ležely na skříňce u dveří a hodila je po něm. Nůžky ho těsně minuly a rozbily okno ven.
Billi se rozběhl chodbou. Běžela jsem za ním.
V kuchyni zaběhl do kouta. Vytáhla jsem z šuplíku nůž a sekáček. Billi měl v očích strach. Ve chvíli kdy se mi zasekla sukně o třísku na stole, vyběhl ven zase do chodby. Já ho následovala. V chodbě jsem po něm hodila nůž, který ale trefil Ginna, který právě vyšel z pokoje. Klekl si a držel se za břicho. Fleash vyběhl za ním. Stál mi v cestě. Sekla jsem po něm a rozsekla mu obličej. Byl hned mrtvý.
Jen jsem obešla kaluž krve a běžela dál za Billim. Byl v mém pokoji. Zamčeny. Jedním máchnutím jsem udělala díru ve dveřích a odemčela si.
Už nebylo úniku. Už mi nemohl utéct. Stál u postele a třásl se. Šla jsem k němu a nezpouštěla ho z očí.
,,Junni... proč?" zeptal se najednou.
(Proč?) Vzpoměla jsem si na sen, který se mi zdál, když mně v lese někdo praštil a já se pak ocitla tady. Můj Billi se ptal... "proč?"...
Pustila jsem sekáček a ten dopadl na podlahu. Dívala jsem se na Billiho, který mi tak neuvěřitelně připomínal MÉHO Billiho.
,,Protože... ty máš být... mrtvý..." zašeptala jsem a se slzami na krajíčku zvedla sekáček.
Billi šel ke mně. Předemnou se zastavil a pevně mně objal.
,,Jestli to tak má být..." řekl smířeně.
Rozbrečela jsem se. Vážně to tak musí být? A něco v mé hlavě volalo. "Ano. Musí."
Zvedla jsem ruku a prudkým pohybem mu zasekla sekáček do zad.
,,Promiň... Billi."
Billiho tělo pomalu kleslo k zemi.
Ještě dlouho jsem klečela vedle něj a brečela.
Byl to můj Billi? Těžko říct... možná ano a možná ne. Ale i kdyby nebyl. Bude stejně jako můj Billi navždy v mých myšlenkách.
A tentokrát jsem já zpívala to, co on kdysi mně.
,,I have died every day waiting for you. Darling don't be afraid I have loved you for a thousand years..."
...
Vyšla jsem z domu a v hlavě mi hrála ta písnička. Ta kvůli které nikdy nezapomenu...
,,I love you for a thousand more... Billi..."

Tak. Je tu konec. Jistě překvapivý. Musím říct, že chvíli jsem přemýšlel, že Billi bude žít. Ale pak převládla původní myšlenka. Billimu bylo totiž souzeno zemřít už od začátku.
Nebylo to lehlé, prožil jsem s ním i s ostatními dlouhé období psaní tohoto příběhu. Je ale pravda, že když umřel první Billi, litoval jsem toho. Brečel jsem a stále je mi mizerně když slyším tu skladbu. Nejeden z čtenářů mi psal, že také brečel. Nemůžu vás utěšit, protože by to nepomohlo. Můžu vám jen říct, ať neztrácíte naději, protože s Junni jsem ještě zdaleka neskončil. Možná vás v budoucnu mile překvapím. Tak zatím nashledanou, mí věrní.

Sally S.