Deník blázna

Úvod

Okey, tak abych začal. Jsem tak trochu jiný. Je mi 15 let, bydlím u svého otce, v rodině máme věčné spory a nenávidím svou psychiatričku. Divně se na mě dívá.
Mojí vášní je hudba, zpívám a hraju na flétnu od tří let, a hlavně miluju jezdectví. Mám svého koně od devíti let.
Mám modré, prý upřímné oči, krátké černé vlasy, ulítlé nápady a doporučení na roční léčení na psychiatrii. To jsem já.

Je to sotva rok, co se mi začali rozvádět rodiče. Nevím co se dělo dřív, ale prý to zapříčinilo to, že si moje matka našla jiného. V říjnu 2016 jsem měl narozeniny a začal jsem chodit s Rebekou. Zdála se mi dokonalá. V listopadu se začali naši rozvádět. Rebb mi byla obrovskou podporou během rozvodu a tak. V prosinci si táta našel Mařenu, moji současnou macechu. Bože, jak já bych ji občas praštil. V lednu jsem se s tátou přestěhoval do nového menšího bytu a s námi i Mařena. A takhle to šlo dál, až doteď. Je prosinec 2017, je to přes rok, co začal rozvod a já už nejsem s Rebekou. Rozešla se se mnou v červenci 2016. Ani se jí, s odstupem času, nedivím. Měl jsem od onoho listopadu takové nervy, že jsem se k ní choval hrozně. Dodnes mě to mrzí.
Jo, během toho roku se toho hodně stalo a udělal jsem taky dost kravin. Párkrát jsem se ožral, málem skončil v nemocnici, párkrát jsem se i pokusil zabít. Chtěl jsem se předávkovat antidepresivy, chtěl jsem se upít k smrti, chtěl jsem se podřezat... Nikdy mi to nevyšlo. Trpěl jsem depresemi a úzkostmi každým coulem. Sem tam jsem měl světlé chvilky, připadal jsem si šťastný, ale vždy se to nějak zkazilo. Když se tak nad tím zamýšlím, jsem docela smolař. Narodil jsem se blbou čtvrthodinu po půlnoci, takže jsem 29.10. Mohl jsem být aspoň 28.10., na státní svátek, ale ne. Já se s tím seru 15 minut navíc. Od mých 13-ti let se "slaví" i výročí úmrtí rodinné přítelkyně Zuzky. Jo, umřela přesně na moje narozky. Super ne? Jo...

Ale abych se přesunul do současnosti. Nyní jsem single, žiju se svým otcem a macechou a k matce prakticky nechodím. Tak nějak se bavíme, píšeme si, ale bydlet u ní nemůžu. Má hrozné pedantské návyky. Když všechno není tak, jak je na to zvyklá, je zle. Jo, během onoho roku jsme se dost poškorpili, ale tak co se dá dělat. Nyní se zdá vlastně všechno v pohodě, ale není. Už asi víc jak měsíc zpátky začalo pro mě jedno z nejhorších období. Jestli jsem si během rozvodu myslel, že jsem na tom blbě, nevím co bych dělal, kdyby se mi tehdy dělo to co teď. Trpím děsivými nočními můrami. Nejsou ledajaké. Umírají v nich a trpí moji kamarádi, blízcí, rodina... Někdy jsem v těch snech i já. Ležím na zemi, slabostí obnažený, pod nohama nějakých osob. Nevím kdo jsou, odkud jsou. Jen tam tak stojí, posmívají se mi, urážejí mě... V těch horších snech mě i mlátí a týrají. Ale v každém z nich jsem oproti nim tak, tak malý. Tyčí se nade mnou jako tyrani, pozorujíc moji bolest a slabost. Jsou jako bestie, živící se mým strachem. Občas když to někomu vyprávím, připadám si jako blázen. Ale já vlastně blázen jsem, tak proč mi to tak vadí?
Nevím. No, každopádně by se to teď mělo lepšit. Proč? Protože už jsem byl na psychiatrii, tam jsem dostal prášky na spaní a doporučení na pravidelné návštěvy psychiatra. Není příjemný slyšet, že jste magor, obzvlášť když to tak rádoby chytře zakecávaj. Ta zdvořilost je někdy fakt hnus. Prášky mám sotva chvíli, tak uvidím až za nějakou dobu. Jen teď potřebuju čas. Snad se vyléčím...